14. den - Ze Slovenského ráje do Dedinek

Poslední dne ve Slovenském ráji, je docela slušně, chtěl jsem doprovodit Břízu, kterej jede domů pro Radku a jejího bráchu.

Už je to tak, jsme doma – píšu zbytek z našeho slovenského dobrodružství na Vranovské přehradě. Nebudu však předbíhat.

V Podlesku jsme koupili pivo, zeptali se na živočišné uhlí a já se šel podívat na místo, kde jsme stanovali a kde nás navštívil správce, protože jsem ztratil svoji dřevěnou lžíci, kterou jsem koupil na Helfštýně. Nenašel jsem ji však. S Břízou jsem se rozloučil (šel pak na rychlík do Spiše) a v extrémně krátkém čase jsem se vrátil za Martinem. Ten mě zase rozhořčil, protože místo toho, aby byl zbalený a připravený po chvíli vyjít, tak si něco zapisoval a pořád byl jen v teplákách. Hrůza, nejdřív práce a pak zábava, ale v tu chvíli jsem u něj neuspěl a já v podstatě neuspěji nikdy, protože on má svoji pravdu, já také, a jelikož je hodně upovídanej vždy si nějakou výmluvu najde. Můj krach to není, ale já s ním musím žít. Nakonec to z mého pohledu vypadá tak, že on sám sebe obíra o čas, krásu a všechno možné ostatní. Na kládu, ke které byl seník postaven, jsme napsali či vyřezali datum od kdy do kdy jsme tam byli, pak jsme vyrazili směrem na Dedinky a Dobšinskou jeskyni. Martinovi bylo blbě a tahl se za mnou jako slimák. Moc jsme se nebavili, mu bylo blbě a nesl těžký baťoh a já neměl náladu. Slunko svítilo. Cestou jsme vyfotili tři Slovenky, pak nás předběhly (šli jsme nebo tahli se jak sopel). No nic, zase jsem byl jednou hodně tolerantní, protože jiná možnost ani nebyla. Včera mě ale Martin vyrazil dech, když mi řekl, že jsem jim to vše nechal vyžrat, když jsem byl zdravý. To jsem nepochopil. Možná jsem mohl být trochu ohleduplnější. Na druhou stranu ho chápu, že byl chvílema nervózní a nevrlý. Já sem tam taky, ale to jen tehdy, když mě ti dva něčím totálně překvapili. Došli jsme na Geravy. Dal jsem tam paradajkovou polévku. Myslel jsem, že to je čočková, ale ona to byla rajčatová, která mi moc nejede. Tato však byla strašně dobrá, jak mi prorokovala paní číšnice. Dal jsem kolu a Martin malé pivo. Pokecali jsme s dvěma Čechy, a pak sešli dolů kolem lanovky do Dedinek. Obchod už byl zavřený, mrknli jsme se na plno tabulí s různými mapamy, které tam byly pro turisty – byly fakt pěkně udělané. Pak jsme obešli přehradu, která tam byla a na druhé straně jsem se umyl a vykoupal. Plaval jsem k osamělé bójce na adama, bylo zvláštní pocit. Bylo u pozdě, Martin měl dost, s mokrou hlavou jsme vyrazili dál (tedy jen já). Šli jsme asi 3–4 km a na červené značce jsme rozložili na pěkné mítince na krásné trávě mezi smrčky naše bejvání. Bylo to asi dvě stě metrů od cesty. Bylo to osudné. Spali jsme trochu z kopce, takže to nebyl žádný ozdravný spánek, navíc v noci přijela nějaká avie asi sto metrů od nás. Lidé z té avietam něco dělali, a pak zase odjeli, když vytlačili auto z bahna. To vše vykresluji jen podle zvuků a ranních stop. Ráno jsme hledali zakopanou mrtvolu. Když tam byli neměl jsem příjemný pocit, protože i když byla tma, byli jsme blízko a mohli nás vidět. Když odjížděli, docela jsem si oddechl. Naneštěstí jsem to vše slyšel ještě jednou, nevím však jestli to nebyla jen halucinace a nezdálo se mi to jen.

Radim | 15. 7. 1999 Čt 11.08 | Cestování, Slovensko, Slovensko 1999 | Tisk | 335x

Komentáře k textu

- Formulář pro nový komentář

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Přidej komentář!

Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|

Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky.
Jakou barvu má Slunce?
Odpověd: