1. - 2. den - cesta do Černé Hory

Na volno a dovolenou jsme se s Marťou těšili jako malé děti. Ráno jsme vstali, dobalili poslední věci, Marťa smažila řízky, pekla bábovku a já tak různě zevloval po bytě . Po 13. h. jsme odjeli z Prahy rychlíkem Vindobona směrem na Brno. Odjezd autobusu byl nahlášen na 18. h., sraz před busem byl v 17 h. a my jsme přijeli kolem půl páté.

Na nádru jsme vyzvedli Pipiny (Iva s Vlastíkem) a po cestě na autobusák před Grandhotelem jsme potkali Emču. Na zastávce nás už čekali Jirka s Míšou. Za chvíli dorazila ségra a naše kola. O pár minut později přijel náš supr bus – karosa z roku raz dva. Začali jsme nakládat, autobus byl plný až na poslední pětku, kam jsme naskládali zbytek věcí, které se nevlezly dolů do kufru. Byl jsem rád, že se tentokrát neopakoval stejný scénář z Korsiky s přívěsem na kola nechutně zaskládaným taškami a baťohy. Pár minut po naplánovaném odjezdu jsme slavnostně vyrazili z Brna.

První zastávka byla v Bratislavě, kde jsme vyzvedávali ještě čtyři Slováky a vysosli svoje první pivko. Pak už to byla jen nechutně dlouhá a únavná cesta. Zpočátku to bylo Maďarsko a hlavní město Budapešť – naštěstí ještě po dálnici. Na maďarsko-srbské hranici jsme čekali skoro tři hodiny, a tak jsme z tama vyráželi kolem šesté hodiny ráno. Nejhorší byla cesta Srbskem, dálnice tam vůbec neznají a cesta po jejich hlavních silnících se strašně klikatila. Docela mě dostal most přes Dunaj – byl z něj krásný výhled. Cesta z Bělehradu na černohorskou hranici mi přišla nekonečná, na jihu už bylo hodně kopců, a tak se jelo docela pomalu. Navíc jsme začínali mít problém s časem dojezdu, protože řidiči mohli v kuse řídit 22 hodin. Na srbsko-černohorské hranici snad řidiči museli dávat nějaký úplatek, aby nás tam moc neotravovali. Nakonec jsme na místo prvního spaní dorazili a ani nebudu psát kdy . Z cesty jsme byli všichni pěkně zničení. Postavili jsme stany, kde se dalo, a můžu říci, že to bylo dilema. Kemp u Biogradského jezera byl malý a na skalnatém a nerovném povrchu v kopečku. Nakonec jsme však vše postavili a šli se vykoupat do jezera – bylo to prostě super. Po dnu paření v autobuse byla příjemně studená voda přesně to, co jsme potřebovali. S Vlastíkem jsme jej přeplavali tam i zpět. Večer jsme vyrazili do tamní hospody na pivko. Jak jsem někde četl na netu, že číšník chtěl hned po donesení pití zaplatit, tak to se opět opakovalo . Dali jsme dvě pivka a vyrazili unavení do hajan.

Ještě něco o busu – seděli jsme s Marťou skoro vzadu, před námi byla Míša s Jirkou, Vlastík a Iva a ségra s někým pro nás zatím neznámým. Byl docela velký rozdíl mezi řidiči. Ivo, jehož otec vlastnil autobus, zvládal jízdu úplně v pohodě, ale druhý řidič Mirek řídil karosu a navíc s vlekem poprvé a sem tam jsme na dálnici plavali – docela jsme se báli. V Srbsku jsme zažili i trochu adrenalinu, když nás jeden řidič kamiónu předjížděl do zatáčky, za kterou neviděl. Samozřejmě v protisměru jelo auto, a i když auto i my brzdili, záď kamiónu se o náš autobus otřela. Naštěstí z toho bylo jen ohnuté zrcátko.