14. den – čtvrtek 13. července „ze Zonzy do Solenzary“

Tento den nás čekal výjezd na sedlo Bavella, ze kterého jsme včera vyšli na krátkou procházku po Bavellských vršcích. Ranní výšlap byl docela v pohodě, Marťa šlapala jako na Tour de France . Jeli jsme většinou ve stínu mezi stromy, takže byl příjemný chládek. Na sedle jsme se moc dlouho nezdrželi a jeli jsme hned dolů docela prudkými serpentinami. Podle domluvy jsme zastavili dole u druhého mostu od vrchu, kde měl být potok s nějakými dalšími kaskádami. Takže jsme zastavili, zamkli kola a vyrazili si to omrknout. Bylo tam docela dost lidí, Marťa se kvůli studené vodě a hlídání věcí nechtěla koupat, ale to mě vůbec nevadilo. Rychle jsem skočil do plavek a už jsem byl ve vodě. Byla zase průzračně čistá a z vrchu měla modrý nádech, navíc byla docela studená, ale zvykl jsem si . Prolezl jsem si tam 4 kaskády a strašně se mi to líbilo. Kdybych měl čas,tak bych si to prolezl celé, ale Marťa na mě čekala. Cestou zpět mi podklouzla noha a spadl jsem docela bolestivě na zadek, dál už jsem vždy jen vylezl u kaskády na její hřeben a skákal do modrých jezírek. Prostě super!!! Po této krátké epizodě jsme už zase za vzrůstajícího tepla vyjeli na kole k moři. Hned ze začátku jsme museli trochu vystoupat na sedlo Bocca di Larone (608 m.n.n), ale to nic nebylo. Cesta pak vedla dolů až k moři podél řeky Solenzary. Několikrát jsme přemýšleli, že slezeme z kola a vykoupeme se v nějaké tůňce, kterých tam bylo opravdu hodně, ale nezvládli jsme to (zpětně si myslím, že jsem někde zahučet měli). Posledních pár kilometrů k moři bylo až nechutně úmorných, jeli jsme víceméně po vrstevnici, která však pořád mírně klesala nebo stoupala a navíc bylo už pekelné vedro. Když jsme dojeli na téčko u moře (doprava do Solenzary a doleva do kempu), tak jsme se nejdřív vydali do městečka okouknout, co tam mají, a pak teprve do kempu. Na pláži u kempu už pár lidí bylo, takže jsme ze sebe rychle strhali oblečení a hupsli do moře. Po tomto krátkém osvěžení jsme zašli na osvěžení alkoholové, a to na pivko do blízké restaurace. Těch pár metrů bychom však bez sandálů nezvládli, písek byl jak rozpálená plotna . Pak jsme se ještě hodně dlouho rozvalovali u moře a koupali. Až nás to přestalo bavit, tak jsme se přesunuli do kempu, bylo tam docela málo místa (u autobusu), ale nějak jsme se tam vměstnali. Po sprše jsme se ještě před večeří vydali do Solenzary nakoupit nějaké jídlo na cestu a rekvizity z Korsiky. Nakonec jsme koupili víno na večer, likér z Macchie, flašku zdejšího pivka Pietro. Víno rodičům a mojí ségře jsme už koupili v Bonifacciu, ale i tak jsme to do mého malého batůžku málem nenarvali. Když jsme dojeli do kempu, měli už všichni kola na přívěsu, což se nám moc nelíbilo, protože jsme je pak museli nechat po celou zpáteční cestu na boku . Poslední večeří byla fazolová kaše, která mi moc nechutnala. Večer jsme se udělali pro sebe, hráli jsme karty a pili přitom růžové víno, které bylo snad nejlepší, co jsme na Korsice měli. Pár lidí šlo spát na pláž, vytvořily se nějaké skupinky, kde se hrálo na kytaru, ale zase jsme to nezvládli se k nim připojit (já chtěl ale Marťa nikoliv). Tak jsme alespoň během procházky kolem moře dopili zbytek slivovice, která nám ještě zůstala. Na poslední zítřejší ráno na Korsice jsme si naplánovali brzký budíček, abychom stihli východ slunce.