Paříž

Už ani nevím, jak tomu došlo, ale nějak jsme našim dětem slíbili, že pojedeme do Paříže. No, a sliby se mají plnit. Nejdříve jsme spekulovali o spojení Disneylandu a Paříže, ale pak jsme došli k tomu, že Disneyland nás až zas tak moc nezajímá a že pojedeme do Paříže jen na otočku. Co taky dělat s dětmi ve městě, že? Za cenu pařížského Disneylandu, tak můžeme jet dvakrát někam jinam . Součástí našeho slibu bylo i to, že pojedeme rychlovlakem Thalys. 

Ráno jsme sedli na naší zastávce Den Haag Mariahoeve na Sprinter, na HS přestoupili na Intercity, kterým jsme dojeli do Rotterdamu. Tam jsme za půl hodiny nasedli na Thalys směr Paris Nord. Lísky na Thalys se dají koupit docela levně pokud se koupí s dostatečným předstihem, a tak jsme platili za zpáteční jízdné pro celou rodinku 200 €. Cesta tam byla samozřejmě žůžo. Koukali jsme z okna a sledovali display oznamující rychlost vlaku místy slabě přesahující 300 km/h.

Na Gare du Nord jsme byli za dvě a půl hodiny . Jako první cíl jsme si zvolili Montmartre a baziliku du Sacré-Cœur. Bohužel si nás, tedy nejdříve Marťu, zvolili jako cíl místní domorodci nejspíš z daleké Afriky a začali nám vázat na ruky nějaké nitky. Mince prý nechtějí, jen bankovky . No, po chvíli jsme se od nich odpoutali a došli až na horu k bazilice. Všude bylo dost lidí a v některých místech to nevábně smrdělo močí. Výhled byl však pěkný a uvnitř v bazilice se nám také líbilo. Výstup na věž jsme zavrhli po shlédnutí docela dlouhé fronty. Abychom se rychleji dostali do centra, tak jsme sedli na metro na stanici Château Rouge a dojeli na Les Halles. Odtud jsme šli pěšky k Louvru. Neměli jsme v plánu jít dovnitř, a tak jsme alespoň chvíli poseděli u skleněné pyramidy a zbaštili sváču.

Dále jsme pokračovali přes park Jardin des Tuileries a Jardin des Champs-Elysées a po ulici Champs-Elysées až k Vítěznému oblouku (Arc de Triomphe). Cestou jsme si koupili super pistáciovou zmrzku a viděli, jak policie nahání nějakého chlapíka. Chvíli jsme pokukovali po vršku Vítězného oblouku, ale pak jsme přistáli na zemi a minuli dlouhou frontu, která se táhla tunelem k oblouku. Místo toho jsme si dali u místního „mobilního“ prodejce palačinku s Nutelou. Mňam.

Naším dalším a posledním cílem byla samozřejmě Eiffelova věž. Od Vítězného oblouku jsme šli po Avenue Kléber, která nás zavedla k národnímu divadlu de Chaillot. Chvíli jsme pobyli na vyhlídce Esplanade of Trocadero, koukaje na věž a poté na představní nějaké místní skupiny bavičů. Poté jsme zapadli na dětské hřiště v přilehlém parku. Z toho nás pak vyhnal Ondra, který potřeboval nutně na záchod. Takže jsme zahájili závod s cílem se někde vyčůrat. Lítali jsme sem a tam, až jsme nakonec zjistili, že záchod, který hledáme je až v areálu Eiffelovy věže . Tato nepříliš vtipná část dne ale měla jeden pozitivní dopad, a to ten, že jsme si vyšli/vyjeli až úplně nahoru, a to bez nějakého enormního čekání. Původně jsme přemýšleli, že se nahoru vydáme ráno, ale místní průvodkyně nás přesvědčily, že dnes to prostě „jde“. A taky že to šlo. Do prvního patra jsme téměř vyběhli a v druhém jsme byli taky za pár minut (A to bylo strachu, že to půjdeme hodinu.). Frontu na výtah do nejvyššího patra jsme si vystáli zhruba za 20 minut, což byla pohoda. Nahoře proběhla samozřejmě naše „rozhlednová pusa“ a pěkný západ slunce s výhledy na Paříž zahalující se do hábitu noci. Na cestě dolů jsme se stavili v prvním patře na pivko (10 €) a zmrzku jako odměnu za náročný výšlap. Někdy kolem desáté jsme shlédli i blikající efekty na věži, a poté sedli na metro směrem k našemu hotelu.

Přes booking.com jsme si vybrali rodinný pokoj (2 propojené pokoje) ve Hôtel Villa Sorel za rozumnou cenu 192 €. Hotel se nám líbil. Měli to tam nově spraveno, pokoje byly pěkné a čisté. Po celém dnu jsme byli řádně unavení. Děti jsme osprchovali a šupli do postele a my jsme je po chvíli následovali. Ráno jsme si dali snídani a kolem desáté vyrazili zpět k Eiffelovce, abychom mohli dokončit kolečko po Paříži.

Prošli jsme kolem Eiffelovy věže do parku Champ-de-Mars a pokračovali k Invalidovně. Na hrobku Napoleona jsme zvědaví moc nebyli, a tak jsme celý areál jen prošli, vyfotili se u kanónů a dostali se až k řece Seine. Už předchozí den jsme se rozhodli, že na výlet lodí kašleme, je to nechutná masovka a asi by to děti stejně moc nebavilo. U řeky jsme dali na posilněnou jablko a pokračovali proti proudu, abychom se mrkli na nedávno shořelou střechu katedrály Notre-Dame. Nic moc toho vidět nebylo, a tak jsme se vydali hledat nějakou restauraci, specificky pizzerii, pro pozdní oběd. Slovo „pozdní“ jasně naznačuje, že někteří členové už byli hlady trochu nerudní . Nakonec se však podařilo a zapadli jsme do pizzerie Vesuvio, kde jsme se za rozumné peníze velmi dobře najedli – takže doporučujeme.

Thalys nám jel z Paris Nord o půl šesté, takže byl pomalu čas sednout na metro ze Saint-Germain des Prés a dojet na nádraží. Docela unavení jsme sedli do vlaku a já jsem plánoval, že na chvíli zavřu oči, ale naše děti tuto myšlenku s námi vůbec nesdílely. Místo toho skoro celou cestu dělaly kraviny, válely se po sedačkách apod. No děs běs!

Náročný a zároveň pěkný víkend byl za námi. Z Paříže jsme měli však velmi smíšené pocity. Všude bylo plno lidí, na každém rohu bylo plno „místních“ prodavačů cetek (kterým jsme nakonec odolali) a hodně nás omezoval nedostatek záchodů. Výsledkem bylo, že na mnoha místech to smrdělo močí a na schodech kousek od Notre-Dame jsme přeskakovali i ho..a. Jinak hlavní cíle v podobě Eiffelovy věže a cesty Thalysem nás samozřejmě nadchly. K dobrému pocitu přispělo i slunečné počasí. Nakonec jsme si však řekli, že na taková velká města prostě nejsme. Takže Paříž asi jednou a pro vždy stačila a příště raději pojedeme někam do lesa či na venkov .