15. den - Dobšinská ľadová jaskyňa a přes Bratislavu dom

Ráno nás probudili dva hovnocucy, báječná podívaná na dva probouzející se nevyspalé ospalce se mžourajícíma očima, protože brýle byly pořád v botě. V osm jsme vstali, já šak byl vzhůru již tehdy, když vycházelo slunce. Rychle jsme zbalili a okolo deváte jsme odcházeli směrem na Dobšinskou ledovou jeskyni. Šli jsme přes krásné louky se smrčky uprostřed, bylo tam pěkně. Viděli jsme tam tabuli na stožáru, kterému jsem přiřkl funkci leteckého cíle (nad hlavou nám co chívíli létaly migy). Ztratili jsme značku (zase), pak jsme ji znovu objevili. Potkali jsme takového divného dědu, který vypadal tak, jako by právě utekl z blázince. Při prvním potůčku jsem se oholil, šlo to však ztěžka, protože jsem vždy v nějaké důležité chvíli našel ve vodě nějaký super kámen. Zuby byly také vyčištěny. Pak jsem se začali plazit hlemýždím tempem po silnici. Pak se Martin posral. Napsal bych to méně vulgárněji – pro tuto vážnou chvíli by se to akorát hodilo, jenže toto slovo je vševystihující a jiné by tu skutečnost zkreslilo. Poté nás čekal neznámý výstup nad Dobšínskou ledovou jeskyni. Martin tam málem zemřel. Nakonec jsme došli ke vstupu. Před tím nás však zachytil ještě pěkný slejvák. Do jeskyně jsem šel sám, Matin nechtěl. V tu chvíli už jsme byli rozhodnutí, že Martin pojede domů, protože Nízké Tatry by nezvládl. V jeskyni to bylo pěkné, nejvíce mě fascinovaly na metry dolouhé tunely vysekané v ledu a zdi jeskyně, které krásně zářily. Sešli jsme dolů mezi hrodou cizinců, kteří se nahoru obtížně šplhali. Jakési turistické malé centrum se dolo uhnízdilo. Dali jsme kofolu a bechera. Zavolali jsme Břízovi a ten nám řekl, že nemůže přijet hned v sobotu, že má vše mokré a že přijede až v neděli. V tu chvíli začala ve mě klíčit myšlenka odjet s Martinem domů, protože zůstávat na Slovensku dvě noci sám se mi nechtělo. Myšlenka dozrála a utvrdila se, nasedli jsme na rychlí Horehronec do Banské Bystrice. Tam jsme byli asi tři hodiny. Rozhodli jsme se, že nepojedeme přímo, ale že pojedeme přes Bratislavu. V Bánské jsme prošli náměstí, bylo tam pěkně, nasbírali jsme plno tácků. Pak jsme nasedli na mezinárodní rychlík Bem, sedli jsme do polského vagónu do dvojky, která vypadala vyloženě jako naše jednička. Sedli jsme ke starší paní, se kterou jsme dobře pokecali, půjčili jsem si od ní jízdní řád a návic nám ukazovala i přes tmu vše kolem nás, protože po té trase jezdí často. Byla hodná a připomínala mi moji babičku. Dojeli jsme do Žiliny, kde jsme čeklai tři trapné hodiny, seděli jsme na zemi na maskáči, protože lavičky byly obsazené. Napsali jsme všem známým osobám. Měli jsme plno známek, kterých jsmě se potřebovali zbavit. Pak jsme nasedli na nejdelší vlak na Slovensku (rychlík jménem Spišan) a v 5:20 jsme byli v Bratislavě. Celou cestu jsme spali. Bratislava skoro ještě celá spala, jen nádraží a pár nadšenců jako my jsme byli vzhůru. Do devíti než začaly otevírat nějaké ty hospody jsme chodili bezcílně Bratislavou. Byli jsme na mostě u Dunaje. Dívali jsme se na knížky, koupili jsme nějaké pohledy, Lence jsem koupil sponu do vlasů a mamce přívěšek, pro taťku tam bohužel nic nebylo. Zašli jsme na Krušlovice černé. Od číšníka jsme dostali tři pivní tácky. Měli jimi celou hospodu oblepenou, škoda, byly znehodnocené. Ve 12:02 nám jel vlak. Už se nám nechtělo chodit, byli jsme uondaní, ospalí. Rychlík se jmenoval Slovan. Bratislava mě zklamala, nebylo tam nic, ani náměstí, jen plno obyčejných ulic. V Břeclavi jsme přesedli na rychlík, který jel přímo do Olomouce. Půl cesty jsem se díval a půl spal. Musím také ještě připomenout cestu z Dobšinné do Banské Bystrice. Jeli jsme pod Nízkými Tatrami – byla to super cesta, tak jako z Banské Bystrice do Žiliny, jeli jsme sice ve tmě, ale to tunelům nebo požitkům z jízdy tunelem vůbec nevadilo – byly opravdu dlouhé. Ve čtyři hodiny jsme byli v Olomouci, dali jsme pak černé pivo u Starobrna. Katka, která nebyla doma a domov, kde bylo prázdno. Naši byli na Ferdinandově a Lenka na chatě s Vláďou.