Konec Slovenska

Trochu lituji Nízkých Tater, toho, že jsme trochu podrazili Břízu. Slovensko mělo dohru ještě doma. Bříza mě přemlouval, abych jel s nimi do Nízkých Tater. Apeloval na mé přátelství a city a možná i srdce, málem se pode mnou plazil, podle něj to bylo vše. Jsem jeho nejlepší kamarád, ale přesto jsem ho zklamal a odmítl jsme jeho šílené návrhy, abych ještě tu noc jel. Nemohl jsme a vůbec se mi nechtělo. Tady nešlo, že bych to zrovna pro něho neudělal, to nebyl problém. Hlavní problém byl ten, že už jsem se se Slovenskem rozloučil, těšil jsme se na teplo domova a hlavně na rodiče. Bylo by neseriózní a odporné nechat doma špinavé věci a hned odjet aniž by jsme se viděli a k tomu, když už věděli, že jsem doma. Nemohl jsem Břízovi největší přání splnit, i když měl včera narozeniny – 18.7. Doufaám, že mi to někdy nepřipomene, protože já byl zahnán do kouta a mohl za to víceméně on. Možná v to bylo i trochu vzdoru, ale jen špetka. Nenechám sebou tak dlouho manipulovat. Na druhé straně mě to bylo hrozně líto, že jsem mu nemohl vyhovět. Bylo to moc narycho a bůh ví, jak by to dopadlo, když Radka měla jet hned ve čtvrtek domů. Už jsem také nehodlal na nikoho čekat. Už jsem byl doma, definitivně. Konečně doma, přes to vše jsme byl rád. Slovensko mě stačilo. The End.

V ponělí odjíždím na Vranov s Radkou, Břízou a H. jako náhrada za ten poslední týden na Slovensku. Celý týden má být pěkně, budu pořád válet šunky a nic jiného