(PR6) Levada do Risco a 25 Fontes a Alecrim a Fanal
Tento den byl ve znamení největších turistických lákadel na Madeiře, tzn. výletu na levadu „do Risco“ a „25 Fontes“. My jsme si to navíc ještě prodloužili o levadu „Alecrim“, a poté ještě o lesy v mlze ve Fanalu.
- PR 6/6.1 – Levada do Risco
- PR 6 – Levada das 25 Fontes
- PR 6/6.3 – Vereda da Lagoa do Vento
- PR 6/6.2 – Levada do Alecrim
- Fanal
- vyhlídka Bica da cana
- sedlo Encumeada
Trochu jsme se obávali omezeného parkování a spousty turistů, a tak jsme vyrazili docela brzo. Vybrali jsme si cestu přes Calhetu, a poté prudce nahoru po Estrada Doutor Roberto Monteiro (překvapivě nová a široká silnice).
V devět hodin jsme byli na místě a parkování v tu dobu bylo úplně na pohodu. Turistů pomálu, a tak jsme se moc nezdržovali a valili po silnici dolů k restauraci Rabaçal Nature Spot Cafe, která v tu dobu byla ještě zavřená.
První dvě levady jsou vracečky a my jsme je šli v pořadí uvedeném
výše. Na konci každé levady je vysoký vodopád. Musím říci, že vyrazit
ráno byl dobrý nápad – bylo krásně čerstvo s minimem dalších lidí.
Nakonec jsme se vrátili zpět k restauraci do Rabacalu, která už byla
otevřená, a tak jsme si dali nějaké mlsky. Sedli jsme si uvnitř, protože
tam byla obsluha a navíc to tam bylo pěkné. Já jsem zkusil místní ponču
s dezertem z maracuii, holky si daly quiche a Ondra nějakou polévku. Brisa
„marakudža“ nesměla samozřejmě chybět 
.
S trochu poškádlenými břuchy jsme pokračovali dál k vodopádu u „Lagoa do Vento“ a po levadě „do Alecrim“ zpět k autu. U toho vodopádu to bylo super – snědli jsme svůj oběd a chvíli jsme tam jen „tak lelkovali“. Ke kanálu levady „do Alecrim“ to je pěkný prďák, ale poté se jde už po rovince nebo spíše pomalu z kopce. V tu doby už tam bylo krásně teplo, takže jsme všichni byli již v krátkých tricích a užívali si jarních paprsků.
Odkazy na mapy: 
Fanal
O půl třetí jsme opouštěli parkoviště a zamířili do rezervace
Fanal, kde se nacházejí jedny z nejstarších vavřínových stromů. Ty jsou
často ponořeny v mlze, což vytváří magickou atmosféru vyhledávanou
fotografy a turisty. Nevím jestli se dá mluvit o štěstí, ale mlha tam
opravdu byla . Tzn.
jak jsme se z náhorní plošiny nad levadami nořili hlouběji do údolí, tak
se zčista jasna objevila i ta mlha. Chtěli jsme jít po PR13 Vereda do Fanal
k vyhlídkovému místu Fio, ale rodinka mínila jinak, protože se jim v té
mlze tak „daleko“ chodit nechtělo. Takže jsme tam byli jak ti pověstní
japonští turisté, udělali jsme malé kolečko, pár fotek a sedli do auta a
jeli zpět. Mimochodem s parkováním to tam je docela na štíru. Je tam
docela velká pikniková louka a místní ji docela využívají. Do toho
turisti a výsledkem může být parkovací problém, obzvlášť když se
všichni snaží dostat co nejblíže k závoře.
Vyhlídka Bica da cana
Zkusili jsme jet jinou cestou po hřebenech (Estrada regional 105) a náhodou jsme tak natrefili na další vyhlídkový bod Bica da cana. Auto se dá nechat podél silnice, a poté vystoupat pár stovek metrů k vyvýšenému místu s vyhlídkou. Je z ní vidět zpět na hřeben s větrnými elektrárnami a hlavně na druhou stranu do údolí a na protější nejvyšší kopce Madeiry – Pico Ruivo a Pico do Arieiro.
Dále z cesty jsou pak pěkné výhledy na jižní stranu ostrova (např. miradouro do Pico das Pedras) a navíc si projedete i známý mini-vodopád padající přímo na cestu. Po chvíli dalšího sjezdu dojedete na sedlo Encumeada, které slouží jako východiště různých turistických tras a je tam i pár obchůdků se suvenýry. My jsme ještě sháněli nějaké drobnosti, a tak jsme vlezli do jednoho z nich a měli jsme štěstí. Mě se podařilo konečně koupit tričko se symbolem Madeiry z korku (chtěl jsem tričko s mapou, ale neměli moji velikost) a ostatní si také něco konečně vybrali.
