Tofana di Rozes

Tento výlet píšu se zpožděním skoro dvou roků. Vzhledem k tomu, že s kamarády máme rádi hory, tak jsme se domluvili, že zkusíme něco nového a vzešlo z toho lezení po via ferratách v Dolomitech – specificky pohoří Tofana de Rozes. Vyrazili jsme v autě v následující sestavě – já, Raďa, Poki a Robert.

První den

Brzo ráno jsme vyjízděli z Prahy s autem nacvakaným až po strop. Kolem pozdního odpoledne jsme dojeli Ristorante Lago Ghedina, kde jsme nechali auto a vyrazili se všemi věcmi na trip . Počasí stálo za ho…, mrholilo a bylo zataženo a mlhavo. Cílem dnešního dne bylo dojít na nějaké místo, kde se dá přespat – to se nám podařilo, ale až skoro za tmy, s tím že místo, které jsme našli bylo jediné možné, ale stejně nevyhovující. V jednom úseku cesty se najednou objevili malí černí mloci a bylo jich jak na…, bohužel se mi podařilo na jednoho šlápnout – byli pěkní a docela srandovní jak se klátili. Krátký popis místa na přespání : kousek nad horskou bystřinou (hrozilo zatopeni), kousek od příkrých stěn a převisů (hrozily padající kameny), povrch byl docela rovný, ale kamenitý (spalo se špatně).

Druhý den

Brzo ráno jsme vstali, sbalili se a vyrazili údolíčkém nahoru až na sedlo Col dei Bos. Nešli jsme moc rychle, cestou jsme se mnohokrát zastavovali, fotili vše možné a blbli. Docela nás zaujaly pozůstatky z první světové války, a tak jsme s Raďou prolezli jeden bunkr, zatímco se Poki kamarádil s jedním malým svištěm .  

Cílem tohoto dne bylo dostat se na chatu Rifugio Giussani. Chtěli jsme prolézt tunelem Castelletto vybudovaném za války – s ničím takový jsem nepočítal, a tak to pro mě bylo dobré překvápko a dobrodružství.

Dále jsme chtěli pokračovat po via ferratě G. Lipella, ale v místě, kdy se začalo stoupat po ferratě jsme se rozdělili – mě a Raďovi to přišlo docela těžké, navíc s těžkýma báglama. Poki s Robertem to chtěli zkusit, a tak pokračovali. 

S Raďou jsme šli zpět, slezli jsme tunelem dolů, a pak po cestě označené na mapě 404 a 403 jsme došli na rifugio a začali popíjet vínko. Kluci dorazili až za tmy, tak čtyři hodiny po nás, i když to měli mít kratší a být tam již před námi. Vysvětlení přišlo okamžitě jak se trochu vydýchali – prý po pár minutách zjistili, že to nezvládnou, a tak se vydali taky zpět. Nešli však tunelem, ale prodloužili si to přes sedlo Col dei Bos. Na rifugiu jsme ještě chvili popíjeli vínko a vychutnávali příjemnou pohodu, teplo a přátelskou atmosféru. Hodně pozdě večer jsme se zvedli a šli ven ke zbořeninám rif. Cantore postavit si stany a přespat – v restauraci na nás trochu zírali a asi se divili kam tak v noci jdeme.

Druhý den nebo spíše už i noc jsme toho litovali – měli jsme zůstat na chalupě a zaplatit pár euro za přespání v teple a suchu. My jsme měli však svou hlavu, své stany, spacáky a vybavení a byli jsme domluvení, že budem spát venku. Jediné volné a rovné místo jsme našli před budovou rif. Cantore, hned u srázu do údolí. Postavili jsme za tmy stany a šli unaveni spát. Bohužel jsem nestačil ani usnout a začalo docela foukat, pak pršet, a pak přišla pekelná vychřice. Kluci měli trochu nižší stan, ale my jsme měli mého Jurka a museli jsme po celou dobu držet tyče jak to se stanem cloumalo. Nakonec jsme to vzdali a stan za toho hnusu zbourali a promoklí a naštvaní jsme jej přenesli do závětří stěn ruiny baráku – o moc lepší to nebylo . Stan vyvázl překvapivě v pohodě, jen jedna tyčka byla trochu zohnutá. Po dlouhé době se mi podařilo usínat v příjemném teplu vlhkého až mokrého spacáku .

Třetí den

Ráno jsme vstali do pěkného dne a začali sušit . My s Raďou jsme se navíc probudili do míst plných hoven a odpadků . Dohodli jsme se, že Tofanu de Rozes nezvládneme, a tak jsme se po sbalení vydali zpět do restaurace na riffugiu, dali si něco na jídlo a popíjeli zase vínko.  

Později jsmě udělali pár fotek a vypravli se zpět k autu, tak že jsme nakonec celé pohoří Tofany obešli. Přespat jsme jeli tentokrát do kempu – nejbližší byl u cesty, po které jsme přijeli – jmenoval se Olympia. Byli jsme rádi, že se můžeme dát do kupy, umýt se, uvařit nějaké jídlo a pořádně se vyspat.

Čtvrtý den

Po zkušenostěch s našimi těžkými bágly a s tím, jak je obtížné s nimi někam šplhat, jsme se rozhodli po vzoru místních nechat všechny věci v autě a vyrazit na via ferraty a na vrcholové tůry jen na lehko. Vzhledem k tomu, že jsme měli tento den odjíždět, rozhodli jsme se pro kratší tůru na vrcholek Averau po krátké ferratě Averau, a pak na rif. Nuvoalu a zpět po trochu jiné cestě na parkoviště u rif. Bain de Dones. Počasí bylo trochu zamračené a chvílemi i pršelo. Vychutnávali jsme si však tu lehkost, protože jsme nesli jen věci na lezení a přemýšleli jsme, proč nás to napadlo už dříve. Po příchodu k autu jsme se sbalili a pomalu vyrazili zpět do Čech.

Nakonec jsme si lezení po via ferratách moc neužili, v podstatě jen ten tunel Castellatto a krátká ferrata Averau. Byli jsme však rádi, že jsme vypadli do pořádných hor a zažili spolu super prodloužený víkend. Trochu jsme se poučili s těmi baťohy a na základě toho začali plánovat další budoucí akce jen na lehko, protože nás to fakt docela uchvátilo .

Doma jsem nafotil mapu, kterou jsme používali a vyznačil naši cestu (Soubor je docela velký – má asi 10MB).

PS: Z vrcholu Averau jsem viděl krásnou silnici tvořící serpentiny, která vedla někam na sedlo pod Nuvolau. Moc moc krásné , už se těším až tam pojedu někdy na kole.