Naše první Šumava

26. – 28. 8. 2006 – Tak právě tyto dny jsme spolu s Marťou strávili na Šumavě, nikdy jsme tam spolu nebyli, a tak se rozhodli kouknout trochu na Šumavská jezera a nějaké vršky .

Pátek 26. srpna 2006

Tak jsme se jednoho dne před víkendem rozhodli, že pojedeme přes sobotu a neděli na Šumavu. Proběhlo horečné hledání jak, kam a kdy. Nakonec jsem vymyslel z hlediska dostupnosti lokalitu Nýrska a Železné Rudy. Našli jsme si poblíž těchto vesniček kempy, protože stanovat ve volné přírodě se tam nesmí, a také nemůžu hned poprvé vytáhnout Marťu jen tak. Našli jsme si vlakové spojení a v pátek odpoledne v 15:15 vyrazili směr Nýrsko. Cesta vlakem byla v pohodě, s přestupem v Klatovech. V Nýrsku jsme vystoupili po šesté hodině. Na víkend bylo předpovězeno bídné počasí, teplota kolem 20 stupňů, vesměs přeháňky a někde i bouřky. Hned u nádraží jsme zašli do potravin a nakoupili pár věci. Jakmile jsme vyšli, začalo trochu poprchávat, jak bylo slíbeno. Za mírného deště jsme prošli městečkem a podle směrovek došli až do kempu na konci města. Vzhledem k zavřené recepci, jsme se domluvili s tamním číšníkem, že zaplatíme ráno. Šli jsme si najít místečko pro stan, docela rychle jsme jej postavili a stejně rychle jsme šli připravovat gulášovou polévku. Otevřeli jsme si také vínko, které jsme si koupili. Během popíjení se přišla ukázat paní recepční, a tak jsem šel s ní zaplatit pobyt. S Marťou jsme plánovali, že zůstaneme jen jednu noc a na další se přesuneme do Železné Rudy, a tak jsem zaplatil za nás oba 150 Kč (30 za stan + 2× 50 za osobu). Pak jsem se s ní ještě bavil, protože byla velice příjemná. Doporučila nám, ať do kempu v Ž. R. ani nechodíme, protože se přestavuje a není nic moc. Na základě tohoto doporučení, jsme se pak s Marťou dohodli, že půjdeme v sobotu na lehko směr Ž. R. a vrátíme se zpět do kempu vlakem a další den zase vlakem do Ž. R. a pak pěšky přes Pancíř už se všemi věcmi na nějakou vlakovou zastávku. Ještě před spaním jsme zahráli partičku kanasty a popíjeli víno. Zahráli jsme však jen jednu, protože pak jsme minimálně hodinu řešili „rodinný“ problém. Meritem věci ; byl můj návrat z Dolomitu, kdy jsem Martě zatajil svůj návrat a nekoupil jí žádnou čokoládu. Od toho se pak odvíjelo její chování během týdne, které se mi nelíbilo, a dal to najevo. Už unaveni a možná i trochu vyčerpáni touto domluvou za zvýšených hlasů a slz, jsme šli spát. Nakonec jsme se jako pokaždé usmířili , zatím jsme ještě nešli spát rozhádaní – naštěstí.

Sobota 27. srpna 2006 – výlet z Nýrska na Špičák

Ráno je docela pěkně, a tak se po vysoukání z teplého spacáku balíme a během toho snídáme. Já mám svůj sýr apetitto a Marťa duko. Vyrážíme každý se svým batůžkem směrem ke zřícenině hradu Pajrek. Ze začátku trochu bloudíme ve změti značek, ale pak se vydáváme správnou cestou s jinak zbarvenou značkou. Zřícenina je nic moc, pár zdí, hodně zarostlá, není kde sednout, takže se tam moc dlouho nezdržujeme a scházíme mezi stavení, odkud jsme vycházeli. Bohužel značka následovně vedla po asfaltce, která pak byla naším celodenním chlebem . Navíc to bylo pořád do kopce. Naštěstí nebylo zas tak špatné počasí, chvílemi svítilo sluníčko, chvílemi trochu sprchlo, prostě takové střídavé počasí. Podél cesty rostlo plno hub, úplně nás nadchly velké suchohřiby. Asi tak v polovině cesty po hlavní červené magistrále mezi Černým jezerem a rozcestím U zadních chalup jsme se na jednom odpočívadle najedli. Já měl moc dobrou vepřovou konzervu a Marťa svoji koupenou Majku. O trochu později, když už jsme šli, se Marťě začalo dělat špatně Řekla mi, že se jí dělá na zvracení. A tak se i stalo – přistoupila prostě ke kraji cesty a …, pak se usmála a řekla, že už jí je líp . Šli jsme tedy dál, po cestě jsme si udělali odbočku na jediný šumavský vodopád v Bílé strži. U něho jsme se museli schovat pod tamním přístřeškem kvůli krátké ale zato důkladné spršce. Měli jsme každý s sebou své nepromokavé bundy a boty, a tak jsme si strašně rochnili . Bohužel při cestě dál (samozřejmě do kopce – příště na kole to bude taky mazec) se Martě začalo zase dělat špatně, tentokrát se pozvracela fakt důkladně – 4 docela velké chrstance červené barvy (jedli jsme borůvky) z ní vyletěly fakt hustě. Nechápal jsem, kde se to množství v ní bralo. S jejím plochým břichem toho vyzvracela jako nějakej chlap. Docela sranda ne? Pro Prďolána to moc srandovní nebylo, obzvlášť s jejím metabolismem, který potřebuje pořád do sebe něco soukat, a navíc, když jsme šli takovou štreku. Zvládla to však dobře, za chvíli jsme byli na Černém jezeru, odkud jsme se vyšplhali na Čertovo. Jezera byla pěkná, ale bylo tam moc lidí a cesta pořád po asfaltce taky nic moc, takže zpětně mě moc nenadchla. Od Čertova jezera jsme to už měli kousek do železniční stanice Špičák, kam jsme se nakonec rozhodli jít místo Ž. R., abychom si zkrátili tu štreku. Dole se Martě ještě jednou udělalo špatně, ale na zvracení už to nebylo (kvůli příjezdu vlaku . Vlak však ve stanici končil, a tak jsme sedli v železniční restauraci přímo u zastávky. Celou restauraci měl na starosti mladý kluk, který očividně nestíhal a už byl úplně zmožen. Dali jsme pivko, čaj a nakládaný hermelín a asi po necelé hodině vyjeli vlakem zpět do Nýrska. V čase před odjezdem vlaku jsme si šli ještě prohlédnout lanovku na Pancíř (zda je v provozu). Lanovka podle všeho fungovala, a tak jsme se rozhodli jet v neděli na Pancíř lanovkou a ušetřit si tak zbytečné převýšení s veškerou polní . Cestu od nádraží v Nýrsku jsme zvládli obdivuhodně rychle, nešli jsme přes město, ale přímo po hlavní silnici. K cíli nás táhla myšlenka na jídlo v kempové restauraci. V kempu jsme mohli být tak před devátou, už se stmívalo, ještě vařili, a tak jsme sedli a objednali si. Já jsem ještě zašel zaplatit kemp na dnešní noc, a pak už jsme se pustili do toho žrádla. Poručil jsem si masovou směs v bramboráku a Marťa měla hranolky s masem po myslivecku. Jídlo bylo moc dobré a navíc ceny byly pohodové. Před spaním jsme se šli ještě osprchovat, a pak už jsme zalezli do hajan. V noci pršelo.