Se sněžnicemi po Krkonoších

Jednoho dubnového dne mi zavolal Poki s tím, že bychom mohli jet do Krkonoš na sněžnice. Bylo mi jasné odkud vane vítr – Robert chce vyzkoušet svoje nové sněžnice, a tak řekl Pokimu . Domluvili jsme se na neděli a já jsem pak šel do Bart'Sportu půjčit pro mě a Pokiho sněžnice (na celý víkend to vyšlo 160 Kč na jednoho + 3000 Kč záloha) – dívali se na mě trochu podezřele a ptali se kam jdeme. Další jednání o trase a čase bylo domluveno na sobotní večer u Pokiho na Zbraslavi, a tak jsme si tam naplánovali s Marťou sobotní procházku. Nakonec se nás u Pokiho a Janici sešlo docela dost, takže jsme sesbírali docela úctyhodnou sbírku 11 různých vín. Většinou to byly vynikající kusy a moc nám chutnaly. Tom donesl bílá vína z Litoměřic, Poki vytáhl vína z Francie, Robert taky přinesl něco kvalitního, jen my jsme koupili flašku z Alberta, kterou jsme celou dobu nesli v baťohu . Vína se prý vypila všechna, a tak to podle toho taky následující ráno vypadalo.

Když jsme se bavili o odjezdu, Robert trval na půl osmé, kdy chtěl vstávat a po osmé odjet. Já jsem přitakával s tím, že na hory se chodí brzo ráno. Poki to odmítl a požadoval čas odjezdu na devátou až desátou. Realita byla někde mezi – Robert nevstal a chlapci vyjížděli ze Zbraslavi někdy po deváté. Já jsem k nim přistoupil na Černém Mostu po desáté. Můžu říct, že kluci nevypadali moc dobře .

Do Rokytnice nad Jizerou jsme přijeli kolem dvanácté, parkoviště prázdné, nikdo nikde a místo sněhu bláto. Naše naděje na vyprošťováka klesly pod bod mrazu, protože všechny hospody byly zavřené. Přichystali jsme se na túru a vyrazili. Hned na začátku jsme potkali nějakého skialpinistu, který se pravděpodobně už vracel z túry a koulel na nás pěkně očima. Hned od parkoviště jsme šli po žluté značce až na Dvoračky, a pak po červené na Vrbatovu boudu. Robert chtěl jít ještě na Vysoké kolo, ale místo toho jsme jen zvládli Violík, a pak kolem pramene Labe přes Lysou horu dolů po sjezdovce k autu.

Teď nějaké podrobnosti . Výstup na hřebeny byl porod, všichni jsme se pekelně zpotili. V hospodě na Dvoračkách jsme si dali pivko – bylo moc dobré a kluci dali něco na jídlo. Z hospody jsme se trousili postupně, a tak došlo k tomu, že jsme se vydali každý trochu jinak – naštěstí nebylo kde zabloudit, protože jsme šli pořád nahoru po jediné cestě. Robert nasadil sněžnice. My s Pokim jsme otáleli a nechtěli trapasit s těma našema půjčenýma potvorama. Asi po dvou kilometrech, kdy nám to docela podkluzovalo a Robert všude běhal, jsme se na rozcestí pod Kotlem konečně odhodlali a nasadili je také – říkali jsme si, když už nic, tak je alespoň zkusíme. Musím říct, že to byla paráda – přestalo nám to podkluzovat, takže se šlo mnohem líp. Pak už jsme po cestách i necestách svištěli jedna radost.

Na Violíku nám začalo pěkně sněžit, ale trvalo to jen chvíli, a pak se znovu mezi mraky ukázalo sluníčko. Z hřebenů jsme se doslova sklouzli po sjezdovce vedoucí na Lysou horu – byla to pěkná sranda, navíc jsme byli rádi, že to nemusíme scházet. Dolů k autu jsme přišli kolem sedmé hodiny pěkně utrmácení, ale šťastní a vysmátí. Den se vydařil, počasí bylo průměrné, trochu jsme si mákli a vypotili tu včereší noc. Poki i já jsme po celou dobu fotili a myslím, že pár fotek nám fakt vyšlo. Poki dal výběr fotek na svoji galerii a já ty mé dám později sem do galerie blogu.

Odkazy na mapy: