4.den - údolím řeky Tary do Žabljaku

7:15	Budíček.
7:30	Snídaně: chleba s vajíčkovou pomazánkou, čaj
9:00	Odjezd z kempu na kole dolů do Mojkovace a dál pak kolem řeky Tary až ke známému mostu, který ji v jednom místě křižuje. Někteří (např. já si to ještě prodloužili rovnou do Žabljaku, kde jsme měli následujícá tři dny pobývat.
14:30	Odjezd busem do kempu v Žabljaku ležícím v pohoří Durmitor.
19:00	Večeře: bramborová polévka, těstoviny s omáčkou
23:30	jdeme spát
Ujetá vzdálenost: 56/90 km

Z kempu u Biogradského jezera jsme vyjížděli jako poslední. Ivan nás pořád počítal a mě už přestávalo bavit být pod dozorem člověka, který nezvládá organizaci a navíc daný kraj ani nezná. Cesta kolem Tary, byla hodně pohodová, až na poslední výjezd k mostu se jelo víceméně dolů. Asi uprostřed trasy byl k prohlédnutí nějaký starobylý klášter, ale nám se nechtělo k němu sjíždět, a tak jsme pokračovali dál.

Místo něj jsme si to vynahradili na zahrádce. Jako obvykle následovalo pivko a ostatní si dali i něco k jídlu – Pipin si dal vajíčka s pršutem (sušené maso na způsob šunky) a úplně se rozplýval. Já s Marťou jsem z tama vyrazili o trochu dříve, bylo nechutné vedro a my se už viděli v Taře. Vhodné místo jsme našli pár kilometrů před mostem. Řeka byla nechutně studená, ale i tak jsme tam skoro všichni vlezli . Vzhledem k tomu, že jsme ve dvě měli sraz u mostu, tak to nebylo na žádnou velkou koupačku, a tak jsme po pár odvážných vykoupáních sedli znovu do sedla. Cesta kolem Tary byla pěkná, hlavně kontrast úplně modré řeky v hloubkách kaňonů a údolí se skálami a zelení lesů, byl okouzlující.

Shodli jsme se však, že etapy v horách byly daleko lepší. U mostu pak většina naložila kola do vleku a někteří nadšenci vyrazili do kopce směr Žabljak. Já jsem vyrazil s jedním klukem (Peťou) a můžu říct, že mě to hlavně ke konci stálo hodně sil – došla mi voda a v tom parnu mi ubývaly síly tak rychle, že mi do smíchu moc nebylo. Než jsme dojeli do toho správného kempu, tak jsme prošli dva na opačném konci města. Zastavili jsme se i v jedné místní zahrádce, abychom doplnili tekutiny (tentokrát to bylo Nikšičko Gold – 5.5% pivko , a poté jsme našli i studánku. Takže pro příští zájezdníky – když pojedete od mostu přes Taru do Žablajaku, tak na téčku ve městě zabočte doleva . V našem, ale i v bloudění dalších byla vidět chyba Ivana, který seděl v kempu a bylo mu jedno, že plno lidí je na cestě a ani neví kam dojet. Kardinální chybu však udělal, když si spletl kemp . Původně jsme měli jet do kempu u „Miši“, jenže přímo pod ním si vybudoval někdo další kemp. Pro případné návštěvníky Žabljaku doporučujeme ten spodní, je nově vybudovaný, má pěkné sociální zařízení (čtyři společné záchody se sprchovým koutem), kuchyňku a hlavně plno rovného místa na postavení stanů. Po příjezdu Petra (druhého průvodce) se začalo vše řešit, protože Alpina měla smlouvu a hlavně dobré vztahy s druhým kempem. Nakonec po různých dohadech jsme došli ke kompromisu – ve spodním kempu jsme zůstali jednu noc a na další dvě jsme se přesunuli nahoru k „Mišovi“. Byla to pěkná šaškárna a lidi docela remcali, navíc když jsme pak viděli přecpaný kemp, kde nebyl kus rovného místa na postavení stanu. Podle Alpiny to však bylo nutné, oba dva majitelé kempů se prý v lásce nemají a kdybychom zůstali dole, Alpina by už u „Miši“ nemohla do budoucna být. Po večeři jsme kolem osmé zahájili briefing, na kterém jsme si vše řekli a Ivan nastínil další možnosti v okolí, tj. pěší tůry do hor nebo cyklovyjížďky či královská bajková etapa kolem celého Durmitoru. CK Alpina má v propozicích zájezdu bečku piva, bohužel se ve spodním kempu nedala vychladit, a tak jsme vyrazili dolů do Žabljaku, kde jsme hned v první zatáčce objevili pěknou restauraci. Sedli jsme si na zahrádku a dali konečně točené pivo (Nikšičko – 0,33 l = 1,2 €; 0,5 l = 1,5 €). Vedle nás seděli další Češi, kteří byli u „Miši“ s jinou cestovkou, a tak jsme pokecali a podělili se o rady. Moc dlouho jsme tam nevydrželi, a tak jsme v kempu stihli ještě ostatní, jak hrají na kytaru a zpívají.