5.den - výšlap na Savin Kuk

7:00	Budíček.
7:30	Snídaně: cornflakes s jogurtem, chleba s marmeládou, čaj
8:30	Vyrážíme na pěší tůru na vrchol Savin Kuk, který je vidět přímo z kempu. Na nejvyšší horu Černé Hory Bobotuv Kuk jsme nakonec nešli, protože nám Slováci řekli, že je k ní docela dlouhá nezáživná štreka.
19:30	Večeře: jehněčí, salám a sýr s vínem – vše jsme si zaplatili a dostali od Miši. Každý by si představil pečené jehněčí, ale dostali jsme kusy vařeného masa a navíc studeného – kdyby to bylo teplé, mohlo to být dobré, ale takto na to všichni nadávali. Obzvláště ti, co dostaly kusy se studeným „smradlavým“ sádlem . Ti, co nechtěli jehněčí, dostali domácí salám, což byl obyčejný „gothaj“. Jedině víno a sýr byly dobré. Takže znovu poučení pro budoucí cestovatele, střežte se jehněčího od Mika a raději si zajděte za podobou cenu (7 €) dolů do města na pořádné maso na rožni .
21:30	jdeme kvůli velké zimě spát
Savinuv Kuk: 2313 m.n.m.

Na dnešek jsme si naplánovali výšlap na blízký kopec jménem Savin Kuk. Někteří si zvolili cyklovyjížďku a vydali se na objížďku celého Durmitoru. Po snídani jsme vyrazili kolem Mišova kempu nahoru, a poté už po značené pěšině do vesničky Poljana, odkud vedla lanovka přímo až pod vrchol Savin Kuku.

Hned ze začátku nás stihl krátký deštík, ale jinak bylo docela příjemné počasí. Snad jen nemuselo tolik foukat, příjemně nás to ochlazovalo, a tak jsem si ani nevšiml, že si od sluníčka spálil hlavu. U lanovky jsme si všichni sedli do restaurace a dali si ranní pivko a k tomu sendvič s pršutem a sýrem – bylo to výborné. Pak už nás čekalo jen úmorné stoupání na vrchol. Já jsem cestou fotil místní flóru, a tak jsem na vrchol dorazil skoro mezi posledními. Udělali jsme plno fotek, snědli paštikové zásoby z domova a vyrazili po stejné cestě dolů. Ze Savin Kuku byl pěkný výhled jak do středu NP Durmitor s vysokými štíty, tak i do přilehlé nížny. Kemp s naším žlutým vlekem jsme viděli jak na dlani.

K Crnemu jezeru, kam jsme mířili, to šlo i po jiné cestě, ta však byla ze začátku jištěná řetězy a kvůli padajícím kamenům docela nebezpečná. Během sestupu jsme se s Ivou a Vlastíkem zkoulovali v jedné hluboké jámě se zbytkem sněhu. Dole jsme v téže restauraci dali zase pivko a pokračovali na Crno jezero. Ke konci jsme tak trochu bloudili, ale nakonec jsme došli přesně tam, kam jsme chtěli. Všichni jsme se těšili do vody, ale ještě předtím než jsme do jezera hupsli, jsme měli menší rozpravu s ochránci NP Durmitor, kteří po nás chtěli za každého 2 € jako vstupné do NP. Nakonec diskuzi utnul Ivan, který za všechny zaplatil dohromady o polovinu menší sumu. Poté už nic nebránilo tomu, abychom se chvíli rochnili v příjemně studené vodě Crneho jezera.

Cesta zpět se zase odehrávala za zmatků a bloudění. Ivan neznal přímou cestu přes les do kempu a navíc hlavní skupině, která zůstala o chvíli déle u vody, zdrhnul . Večeře byla taková, jak jsem popsal výše. Vzhledem k tomu, že nebylo co pít, tak jsme s Marťou zalezli do stanu docela brzo. Někteří však zůstali a zvládli se i dobře zřídit, poté co Mišo donesl domácí Rakiji. Ráno nám o ní povyprávěl Vlastík s opicí na rameni – prý nebyla moc dobrá .