7.den - na kole ze Žabljaku do údolí Morače

7:00	Budíček.
7:30	Snídaně: buchty s čokoládou nebo marmeládou, čaj
po 9. h.	Vyjíždíme na kole ze Žabljaku do údolí Morače na křižovatku s hlavní silnicí vedoucí z Kolašinu do Podgorice. Lenka spadla na tvář a docela si ji potloukla, takže jsme vyrazili do nemocnice na šití .
19:30	Večeře: rajská polévka, bramborová kaše a párek
23:30	jdeme spát
Ujetá vzdálenost: 68 km

Ráno není nijak výrazné, po snídani balíme stany a vyrážíme na kole po stejné cestě jako včera na Sedlo. Počasí nic moc, zamračeno a docela zima.

Ze začátku jedeme po náhorní plošině, ale pak sjíždíme dolů až do Boanu, kde jsme si v místním hotelu dali „kafa“ a pivo . Cesta nás pak chvíli vede trochu nahoru a dolů, pak však následuje docela pěkný výšlap na sedlo u Bukovice. Na místo srazu je to až na poslední kilometr z kopce. Počátek sjezdu se pěkně klikatí v serpentýnách a později se náklon silnice mírní a jede se kaňonem řeky Morača. Na místě srazu v zatáčce hlavní silnice stojí dvě restaurace a náš autobus. V rámci celé bandy lidí dojíždíme někde uprostřed, a tak po radách kolegů, co dojeli dříve a stále čekajích na jídlo jdeme přes cestu do druhé restaurace. Objednali jsme si nějaké ryby, pršut a sýr.

Pivko samozřejmě nesmí chybět. Po chvíli přišla Zuzka s tím, že se ségra nahoře při sjezdu vybourala a že ji vzali nějací domorodci v černém audi i s kolem dolů. Po chvíli, ani jsem nedopil pivko, fakt přijela. Měla celou pusu zafačovanou a nevypadala vůbec dobře. Ivan zavolal sanitku, ale ta chtěla za převoz do nemocnice 40€, což byla docela zlodějina, protože nám navíc nechtěli vystavit doklad. Nakonec se to vyřešilo zavoláním policie, která za chvíli přijela. Museli jsme sepsat celý incident do protokolu, a poté nám policisti stopli nějakého řidiče s dodávkou a ten mě a Lenku dovezl na ambulanci v Podgorici. Protahování nahoře se sanitkou a s policajtama nebylo pro ségru nic moc a dlouhá cesta do Podgorice také ne. Ivan zůstal nahoře, vymlouval se, že musí zůstat se zbytkem zájezdu. Zranění se začínalo ozývat a bolet. Jeli jsme kaňonem řeky Morače a nebýt hlavní silnice a plno aut, byl by to krásný sjezd pro kolo s plno scénickými výhledy do hloubky kaňonu s řekou a silnicí vysoko pověšenou v úbočí. Však taky Divočáci jeli na kole, auta neauta. Tak, zpět k úrazu  – na ambulanci provedli ségře prvotní vyšetření a píchli ji tetanovku, a poté nás převezli sanitkou do hlavní Podgorické nemocnice. Tam jí udělali rentgen hlavy a ruky a zašili ji. Měla asi tři stehy nad obočím a dva na bradě, mimo to obrovskou odřeninu na tváři a nějaké odřeniny a naraženiny na rukách. Naštění nic vážného. Byl jsem fakt rád, že to dopadlo tak a ne hůře. Holt chvíli nebude skotačit s klukama .

Při odchodu z nemocnice jsem se pokoušel řešit otázku zaplacení (už během zákroku jsem volal do Čech na asistenční službu pojišťovny, ale doktor mě odmávl rukou, že nic nechce a že „everything in Montenegro is free“. Docela mě dostal Zasmáli jsme se, poděkovali a vyrazili čekat na odvoz. Nakonec pro nás místo autobusu přijel Peťa s majitelem louky v malém otlučeném autě. Cestou zpět jsme ještě koupili nějaké mlsoty a pětilitrovku bílého vína, ať máme co večer pít. Při příjzdu se ségra stala nechtěnou hvězdou, všichni se ptali jak jí je apod. Já, po celém dnu spařený, jsem se šel konečně umýt do blízkého jezírka na potoku a najíst, protože se právě podávala večeře. Večer jsme sedli kolem našich stanů na celtu a na přinesené karimatky a chlastali vínko. Kolem půlnoci někoho napadlo, že by se mohlo spát po širákem a Emča se toho chytla, že prý by to bylo poprvé. Takže skoro všichni spali přímo před svými stany .

Ještě něco o Lenčině nehodě. V předchozích dnech si udělala docela parádní osmici na zadním kole, a tak jsme ji povolili zadní brzdy, aby neustále neškrtaly o ráfky. Později v kopci se nějak rozjela a při změně asfaltu a prej nějakém hrbolu zazmatkovala a zabrzdila přední brzdou a bylo to . Přeletěla přes řidítka a odřela pusou asfalt. Naštěstí trochu pomohla přilba, ale ta nevydržela a na několika místech popraskala.

P.S.: Nestihl jsem vůbec poděkovat řidiči, který nás odvezl do Podgorice a ani personálu záchranky. Moc se omlouvám a děkuji nyní . Chvala!!!