12. den – úterý 11. července „Bonifaccio“

Jako každé ráno na Korsice jsme se probudili do pěkného dne, proběhla každodenní rutina – zoubky, papu, sbalení stanu a naložení báglů. Dnes se zase s Marťou rozdělujeme, já vyrážím do Bonifaccia vzdáleného pár kilometrů z kopce na kole a Marťulán jede se zbytkem v autobuse. V přístavu se všichni setkáváme a společně nastupujeme na malou vyhlídkovou bárku. Rychle vyjíždíme z přístavu a vyrážíme nahoru podél skalnatého pobřeží k přírodní jeskyni s otvorem ve tvaru Korsiky a malé zátočině s přístavem pro loďky. Pak se stáčíme dolů a plujeme k městečku na skále, prohlížíme tzv. „kormidlo Korsiky“, díváme se na schody vybudované až k moři (Dragonovy schody) a kocháme se krásnou scenérií Bonifaccia postaveného na vysokém útesu. Fotíme se a vychutnáváme jízdu. Mladý kluk, který loďku řídí, používá všechny končetiny, nejlépe mu to jde nohama . Jakmile jsme dopluli ke spodnímu cípu města, tak se obracíme a plujeme zpět. Bylo to pěkné . Na břehu už se všichni rozlézáme po městě. My s Marťou pojídáme broskve, prohledáváme každý krámek s tričky a pohlednicemi. Za těch pár hodin, co jsme měli, jsme prolezli celé město, byli jsme na tamním tradičním hřbitově a na skále nad mořem. Nakonec jsme zalezli i na tu pizzu, na kterou jsme se po celou dobu tak těšili. Každý dal jiný druh a pivko a moc nám chutnalo. O půl druhé jsme měli sraz v přístavu, kde jsme nechali kola. Já jsem tam předvedl trochu striptýzu při převlékání, s kluky jsme udělali předodjezdové foto, já se rozloučil s Marťou a vyjeli jsme v tom největším parnu směr kemp poblíž Zonzy. Eskadra se skládala ze mě, Honzy a Ladi. První větší městečko bylo Porto Vechio, kde jsme se chtěli vykoupat, ale kvůli špinavému moři jsme to zamítli a jedli dál. Těch přibližně 30 kilometrů jsme zvládli za hodinu, a i dále jsme valili jak huróni . Od moře jsme museli vyjet 991 výškových metrů. Ze začátku to bylo v pohodě, ale pak se dostavila únava, důsledky vedra, apod. Nejhorší stoupání bylo kolem vesničky L'Ospedale, pak už jsme jeli po rovnice kolem tamní přehrady, kde jsme se nazí vykoupali. Po této mokré vsuvce jsme trochu sjeli, trochu zase vyjeli a už jsme byli na sedle Bocca d`Illarata ( 991 m. n. m.) Krajina, kterou jsme projížděli, byla tvořena bílými skálami, borovicemi a vypadala fakt malebně, ale z té rychlosti jakou jsme jeli, ten zážitek byl jen prchavý. Před koncem stoupání nás předjel autobus a kluci si usmysleli, že ho doženou, což se mi moc nelíbilo, protože s tím vůbec nepočítal. Místo aby jsme z kopce odpočívali, tak jsme ještě víc šlapali a nakonec se nám to podařilo. Sice jsme autobus dojeli až když stál u kempu, ale právě z něho vystupoval Jarda a Linda . Po příjezdu do kempu jsme se obrazně poplácali po ramenech s již dorazivšími nadšenci cyklisty, kteří vyjeli před námi. Následovalo vybalení, postavení stanu, naplnění bříška a odpočinek. Šli jsme se pak ještě mrknout na blízké kaskády, ale nekoupali jsme se. Večer jsme hráli sami dva s Marťou kanastu a popíjeli přitom vínko.