Víkendové běžkování kolem Klokočné

Je 2. února a v Čechách už nejméně tři týdny leží na celém uzemí pár desítek centimetrů sněhu. Jak nevídané po předchozích zimách. Sníh se drží a sem tam i připadává . Myslím, že se spousta lidí těší až to vše roztaje – já mám však radost. Rád se dívám, jak za okny padá sníh a letos jsem zatím měl spoustu příležitostí. Vzhledem k tomu, že jsme skoro po celý leden zůstali v Praze a nikam jsme nevyrazili na hory, abychom takového přívalu využili, tak jsme alespoň dvakrát zajeli k Robertovi do Strančic, kde jsme si šli zaběžkovat do Voděradských bučin.

Voděradské bučiny

První víkend jsme jeli jen s Robertem. Vyrazili jsme směrem na Klokočnou a kolem Svojetic do Voděradských bučin. Tam jsme udělali menší kolečko a trochu se rozčilovali nad jezdcem na čtyřkolce, který nám úplně rozvrtal krásnou stopu. Cíl jsme si stanovili v Mnichovicích v krčmě, a tak jsme dál jeli kolem Zvánovického potoka a známých mlecích kamenů. Chatovou osadou od cesty na rozcestí s červenou turistickou značkou to byl doslova porod – cesta byla často posypaná štěrkem. Na rozcestí snědl Robert jediné své jídlo – asi jeden proužek čokolády. My s Marťou jsme na tom byli ještě hůř – nevzali jsme si ani vodu a celý výlet jsme zvládli na jednu müsli tyčinku . Čekal nás docela velký kopec pod vrchol Pecný. Všichni jsme toho měli plné kecky, a tak i když to bylo dál po žluté téměř po rovině, tak jsme jeli pomalu a unaveně. Za Třemblaty značka trošku kličkuje a nebýt Roberta, tak bychom jeli dolů, jak minule pěšky. Tato správná cesta (podle Roberta zkratka) byla pěkně hustá, nejdřív kopec nahoru, a pak prudký sjezd dolů. Naštěstí jsme se domluvili s Marťou od Roberta, že pro nás dojede autem na křižovatku u Vlčího halíře. Moc nám to pomohlo – představa, že bychom se i dál trápili, se nám vůbec nelíbila. Navíc moje Marťa už byla pěkně naštvaná . V Mnichovické krčmě jsme se jako obvykle velmi dobře najedli a napili (vyzkoušel jsem všechny piva), a po tomto obžíracím výkonu jsme jeli vlakem domů.

Po celý den byla zamračená obloha, ale vše vynahradila ta spousta sněhu, kterou jsem kousek za Prahou neočekával – prostě jak v pohádce. Jedinou nevýhodu toto lyžování mělo v podobě neustálého přejíždění nějakých silnic, projetých cest, apod. To, že se lyžovačka líbila nejen nám, potvrzoval vlak naplněný samými běžkaři .

Odkazy na mapy:

Druhý víkend a běžkování kolem Klokočné

Druhý víkend jsme vyrazili opět do Strančic, tentokrát s námi jel i Kozi. Sněhu bylo pořád stejně, i když dole v Praze to trochu roztálo. Začátek byl úplně stejný, kolem Klokočné jsme však projeli trochu jinak. Ve Voděradských bučinách jsme opět najeli na žlutou značku, ale tentokrát pokračovali dál až k cestě na Jevany, a poté o kousek níž zpět po modré turistické značce. I když jsme plánovali krátký výlet, tak jsme opět trochu překročili a do Klokočné dorazili kousek před druhou hodinou. Měli jsme tam společně s Pokim a Míšou a holkama zamluvený stůl v restauraci U Koryta. Robert nás připravil na to, že to bude zážitek. A taky že byl . Restaurace v podobě jedné větší místnosti ve staré roubené chalupě obsahovala uprostřed velké ohniště a kamenný gril s komínem. V nabídce byly hlavně speciality právě na tomto grilu. Vzhled hospůdky však nebyl hlavním hitem, tím byl právě vrchní a kuchař v jedné osobě. Když to řeknu slušně, tak byl „hodně“ svůj. Když se někdo z nás zeptal na tatarku, tak mu odvětil, že tu má jen pro děti a pro nás maximálně směs česneku a koření v hrozně upatlané půllitrové sklínce. I na ostatní požadavky byl trochu skoupý až hrubý. Jídlo však bylo výborné. Každý jsme si poručili flák masa – to bylo podáváno s oblohou a chlebem. Marťa si dala vepřovou panenku a já krkovici. Mňam. Po této žranici jsme se rozjeli nebo rozešli na všechny možné strany. My s Marťou jsme jeli do Mnichovic a domů, protože Marťu bolela hlava.

Akce se opět vydařila, počasí bylo na běžky úplně ideální a po dlouhé době jsme se všichni někde srazili.

Odkazy na mapy: