Víkendové běžkování kolem Klokočné

Voděradské bučiny
První víkend jsme jeli jen s Robertem. Vyrazili jsme směrem na Klokočnou
a kolem Svojetic do Voděradských bučin. Tam jsme udělali menší kolečko a
trochu se rozčilovali nad jezdcem na čtyřkolce, který nám úplně rozvrtal
krásnou stopu.
Cíl jsme si stanovili v Mnichovicích v krčmě, a tak jsme dál jeli kolem
Zvánovického potoka a známých mlecích kamenů. Chatovou osadou od cesty na
rozcestí s červenou turistickou značkou to byl doslova porod – cesta byla
často posypaná štěrkem. Na rozcestí snědl Robert jediné své jídlo –
asi jeden proužek čokolády. My s Marťou jsme na tom byli ještě hůř –
nevzali jsme si ani vodu a celý výlet jsme zvládli na jednu müsli tyčinku
. Čekal nás docela
velký kopec pod vrchol Pecný. Všichni jsme toho měli plné kecky, a tak
i když to bylo dál po žluté téměř po rovině, tak jsme jeli pomalu a
unaveně. Za Třemblaty značka trošku kličkuje a nebýt Roberta, tak bychom
jeli dolů, jak minule pěšky.
Tato správná cesta (podle
Roberta zkratka) byla pěkně hustá, nejdřív kopec nahoru, a pak prudký
sjezd dolů. Naštěstí jsme se domluvili s Marťou od Roberta, že pro nás
dojede autem na křižovatku u Vlčího halíře. Moc nám to pomohlo –
představa, že bychom se i dál trápili, se nám vůbec nelíbila. Navíc
moje Marťa už byla pěkně naštvaná
. V Mnichovické krčmě jsme se jako obvykle velmi
dobře najedli a napili (vyzkoušel jsem všechny piva), a po tomto obžíracím
výkonu jsme jeli vlakem domů.
Po celý den byla zamračená obloha, ale vše vynahradila ta spousta sněhu,
kterou jsem kousek za Prahou neočekával – prostě jak v pohádce. Jedinou
nevýhodu toto lyžování mělo v podobě neustálého přejíždění
nějakých silnic, projetých cest, apod. To, že se lyžovačka líbila nejen
nám, potvrzoval vlak naplněný samými běžkaři .
Druhý víkend a běžkování kolem Klokočné
Druhý víkend jsme vyrazili opět do Strančic, tentokrát s námi jel
i Kozi. Sněhu bylo pořád stejně, i když dole v Praze to trochu roztálo.
Začátek byl úplně stejný, kolem Klokočné jsme však projeli trochu jinak.
Ve Voděradských bučinách
jsme opět najeli na žlutou značku, ale tentokrát pokračovali dál až
k cestě na Jevany, a poté o kousek níž zpět po modré turistické
značce. I když jsme plánovali krátký výlet, tak jsme opět trochu
překročili
a do
Klokočné dorazili kousek před druhou hodinou. Měli jsme tam společně
s Pokim a Míšou a holkama zamluvený stůl v restauraci U Koryta. Robert
nás připravil na to, že to bude zážitek. A taky že byl
. Restaurace v podobě
jedné větší místnosti ve staré roubené chalupě obsahovala uprostřed
velké ohniště a kamenný gril s komínem. V nabídce byly hlavně
speciality právě na tomto grilu. Vzhled hospůdky však nebyl hlavním hitem,
tím byl právě vrchní a kuchař v jedné osobě. Když to řeknu slušně,
tak byl „hodně“ svůj. Když se někdo z nás zeptal na tatarku, tak mu
odvětil, že tu má jen pro děti a pro nás maximálně směs česneku a
koření v hrozně upatlané půllitrové sklínce. I na ostatní požadavky
byl trochu skoupý až hrubý. Jídlo však bylo výborné. Každý jsme si
poručili flák masa – to bylo podáváno s oblohou a chlebem. Marťa si
dala vepřovou panenku a já krkovici. Mňam. Po této žranici jsme se rozjeli
nebo rozešli na všechny možné strany. My s Marťou jsme jeli do Mnichovic a
domů, protože Marťu bolela hlava.
Akce se opět vydařila, počasí bylo na běžky úplně ideální a po dlouhé době jsme se všichni někde srazili.
Radim | 24. 1. 2010 Ne 20.16 | Cestování, Česká republika | Tisk | 687x