Vysoké Taury a výstup na Ankogel

Bylo by smutné, kdybychom se letos nedostali s klukama na hory, a tak v průběhu července a začátku srpna proběhla mailová smršť a jedna schůzka v restauraci Na celnici. Výsledkem byl čtyřdenní výlet do Vysokých Taur (Rakousko) s cílem zdolat horu Ankogel (3 246 m.n.m.). Celý výlet jsme měli začít kousek nad Bad Gasteinem a první den dojít po trase č. 511 na Osnabrücker Hütte. Druhý den jsme chtěli zdolat právě Ankogel a sejít na Hannover Haus. Třetí den by byl ve znamení sestupu z hor zpět do Bad Gastainu. Podle chuti jsme chtěli poslední den zkusit vylézt nějakou ferratu. Z těch, nad kterými jsme přemýšleli (Totes Gebirge, Traunstein,…), jsme nakonec vylezli na Predigstuhl po ferratě Intersport Klettersteig.

Menším problémem v plánování se stal čtvrtý člen našeho horolezeckého týmu, poněvadž Kozi je v Americe. Nakonec se jím stal vyhlášený sportovec Poki starší:-). Jediným možným termínem byl prodloužený víkend od 11. do 15. srpna. Jakmile bylo vše domluveno, mohly začít přípravy a sledování předpovědi počasí, která nebyla zrovna příznivá. Hrozilo, že poslední dva dny bude pršet a teprve v úterý se předpověď trochu umoudřila . Takže jsem ve středu vyrazil vlakem z Olomouce do Prahy, kde jsem se sešel s Robertem a už spolu jsme jeli do Strančic. Bratři dorazili za chvíli, a po hostině – domácí sekaná s chlebem, hořčicí a okurkem – na kapotě auta jsme vyrazili směrem Dolní Dvořiště, Linz a Bad Gastein.

Bylo zajímavé, že nás během noční cesty zastavovali dvakrát policajti. Jedou ještě v Čechách – nejspíš hledali hříšníka, který nezaplatil na benzínce, kde jsme se stavili. Podruhé to bylo už v Rakousku, kde se najednou na dálnici vytvořila kolona a po chvíli jsme dojeli ke zúžení, kde nás odstavili policajti bokem. Chtěli občanky nebo pas, vše proběhlo Ok a tak nás po pár minutách pustili – podle jejich vysvětlení prý běžná kontrola . Představa, že by tak stopli naši D1, byla zajímavá. Po půlnoci jsme byli před Bad Gastainem a zabočili hned do prvního kempu, který jsme potkali. Na recepci nikdo nebyl, a tak jsme po chvíli zmatků vybalili stany a šli spát. 

Ráno jsme vstávali mezi prvními, nasnídali se, sbalili vše, zaplatili a jeli do údolí Kötschachtal, kde jsme nechali auto. Začátek túry byl pohodovou procházkou údolím až k chatě Prossau, kde jsem dal pivko a kluci Radlera. Hned na terase měli vydlabaný kmen a v něm spoustu pstruhů, které zrovna nabírali podběrákem – určitě na nějakou rybí mlsku. Teprve od chaty začal pořádný kopec. Pro naše netrénovaná těla to bylo doslova koupání se ve vlastní šťávě . Do sedla jsme dorazili kolem třetí hodiny. Byla to pěkná makačka a pro Toma, který asi nejvíc žije bohémským životem, byl výstup otázkou vůle. Na sedle mě pěkně překvapil útulný bivak Ali-lanti-biwak se čtyřmi postelemi se spacáky a pěkně vybavenou kuchyňkou. Po chvíli odpočinku jsme se vydali dolů k jezeru Kölnbrein– sestup byl zdlouhavý a docela nepříjemný. Tomáš toho dole už měl plné kecky, a když se dozvěděl že nám zbývá ještě hodina cesty k Osnabrücker Hütte, tak zrovna neskákal radostí. Náš dnešní cíl byl pěknou horskou chalupou. Ubytování bylo super, dokonce tekla i teplá voda. Po večeři jsme dali nějaké pivko a panáka a docela unavení jsme šli brzo spát. Po celý den bylo počasí ideální, bylo zhruba polojasno, teplota příjemná, a tak jsme se pěkně spálili.

Pátek – druhý den

Brzo ráno, ještě v polospánku jsem slyšel bubnování deště o parapet a ve snu si říkal „to bude teda den“. Naštěstí ještě před úplným probuzením déšť přestal, takže jsme mohli po snídani vyrazit nahoru směrem k Ankogelu. Na výstup až na vrchol to vůbec nevypadalo, protože všude byla mlha a mračna. Ještě během výstupu kolem krásného vodopádu jsme si říkali, že budeme rádi když dojdeme v pohodě na Hannover Haus. Chvíli nato jsme se však dostali do plytkého údolíčka a ukázala se modrá obloha. Naše chmurné představy o dnešním dni se rozplynuly jako pára nad hrncem. Za chvíli jsme uviděli i vrchol Ankogelu a začal v nás převládat optimismus. Když jsme došli na rozcestí s odbočkou k Ankogelu, počasí už se opět trochu zhoršilo, ale pořád to bylo na výstup. Tom se rozhodl nejít, a tak zatímco my jsme začali stoupat na vrchol, tak vyrazil směrem na Hannover Haus, kde jsme měli domluvené ubytování pro dnešní noc. Cestou nahoru jsme potkali kluka a holku z Polska . Výstup byl docela v pohodě až na tzv. Malý Ankogel, pak už jsme byli v mraku a docela foukalo. Poki si nevzal s sebou rukavice, a tak na vrcholu u kříže měl úplně promrzlé ruce. Nakonec jsme u kříže zůstali a na vrchol Ankogelu, který jsme viděli trochu v mlze jsme už nešli, i když to bylo po hřbetu hory pár desítek metrů. A udělali jsme dobře, během našeho odchodu začalo mírně poprchávat a po dalších pár stech metrech začalo solidně pršet a foukat. Byl jsem rád, že nás to nepotkalo ve vrcholové části hory, sestup i tak byl pro mě chvílemi nepříjemný. Za slábnoucího deště jsme se pěkně promočení dostali na Hannover Haus. Hannover Haus je už podle názvu chatou německého Alpen Ferein, která je otevřena jen sezónně. Taky po chvíli, co jsme došli se přivalil Tomáš, který ležel nahoře v pokojíku, s tím, že je tam strašná zima. Koupačka jak bývá zvykem (tedy až na včerejší luxusní výjimku) byla v umyvadle s pořádně studenou vodou. Jak se mi chlapci smáli v mailech s mojí žíňkou, tak nyní zaplakali, protože mýdlo nešlo kvůli typu vody vůbec smýt. Čistí a pořádně probraní jsme sešli dolu do restaurace a snědli jsme snad vše co tam měli. Začali jsme polívkami a skončili hlavním jídlem přecpaní až k prasknutí. Večer jsme pili vínko a přes pár panáků naší hruškovice jsme se seznámili s mladým správcem/kuchařem/číšníkem Thomasem, který tam na pár dnů zastupoval rodiče. Docela nečekaně nám na stole přistál tác s panákama z jeho hospodské sbírky. Za celý večer těch táců bylo ještě několik, protože z Thomase se vyklubal pěkný pařan . Všechny pálenky, co jsme ochutnali byly super, až na jednu s kořenem z enciánu – ta byla příšerná a ještě dlouhou dobu nám zůstávala nedobrá pachuť v ústech. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se kolem jedenácté potichu vytratili, protože jinak by to dopadlo daleko hůře . Přes naše obavy ze zimy byla nakonec docela pohoda – alkohol nás kromě peřiny a deky pěkně zahřál.

Sobota – třetí den

Ráno po večerní pijatice nebylo zrovna růžové. Venku sice bylo lépe než včera, tj. nepršelo a sem tam se i ukázala mezi mraky modrá obloha. Po snídani a rozloučení se s Thomasem jsme se vydali na zpáteční cestu do Bad Gasteinu. Cesta vedla přes sedlo kousek od Hoher Tauern, a pak dolů do údolí říčky Anlauf. Poslední část sestupu byla příšerně příkrá a neočákavaně dlouhá – všichni jsme byli rádi, že už jsme dole u potoka, který jsme slyšeli už pár minut a ne a ne k němu dojít . Na Robertovu radu jsme však nešli dál dolů kolem potoka, ale zamířili jsme nahoru k chatě Radeck, kde měli nabízet nějaké domácí speciality. Byli jsme tam za chvíli, protože Robert nasadil běžecké tempo a chudák Tom zůstal tak deset minut za námi a navíc prý málem šlápl na zmiji. Na venkovním posezení jsme během hodiny smlsli místní speciality – klobásky a knedlíky se zelím, vaječnou omeletu se sýrem a šunkou a Jause. Zakončili jsme to domácím kefírem. Moc se nám tam líbilo, obsluhovala nás tam docela pěkná holka a navíc zrovna pěkně svítilo slunko. Během cesty dolů začalo trochu pršet a jak jsme procházeli kolem vyústění železničního tunelu v Böcksteinu, tak se spustil korektní letní déšť. Cesta k autu byla ještě daleká a navíc nám ujel autobus do Bad Gasteinu přímo před nosem. Naštěstí k zastřešené zastávce, kde jsme seděli a přemýšleli co dál, přijelo auto s českou poznávací značkou. Tomáš na ně hned hřmotně zahulákal jestli by nás nevzali do města. Slovo dalo slovo a Poki seděl v autě a jel do centra odkud už bylo rozhodně blíž k autu. Docela velké bylo naše překvapení, když se za pár minut objevil ve stejném autě opět na zastávce – ten šašek si zapomněl klíče od auta – krásné je, že si před nasednutím ještě opakoval co vše si musí vzít – klíče byly v seznamu . Super bylo, že nakonec Poki neodvezli jen k Bille někam do centra, ale rovnou do údolí k autu. Moc nám pomohli, díky. 

Následující plán byl dojet poblíž Bad Goisernu, kde je ferrata Ewige Wand a přespat v nejbližším kempu. Po osmé jsme dojeli do Hallstattu, kde byl kemp – bohužel byl však plný. Chvíli jsme jezdili sem tam, konzultovali kempy s Jaňulou po telefonu a téměř za tmy jsme dojeli opět přes Hallstatt do Obertraunu. Kemp byl trochu luxusnější (i když mě přišlo, že si na to jen hráli) a i dražší než jsme zvyklí (10 E na osobu, 15 za stan a 5 za auto). Za světel čelovek jsme udělali těstoviny s různými omáčkami, vypili pivko a šli spát. Při čistění zubů kolem desáté hodiny jsme se trošku nějak rozhulákali na Toma, který byl ve sprše. V zápětí se do umývárny dostavil trochu nervozní správce a začal téměř hystericky řvát ještě hlasitěji než my . Že prý vyrušujeme lidi a poté vytáhl nahého Toma se slovy „raus“ „raus“ téměř ze sprchy  – málem jsme se pos..li smíchy. Co víc říct, byl to trochu úlet.

Neděle – poslední den

Ráno jsme se rychle sbalili a vyrazili autem k horskému hotelu Predigstuhl, který leží pár minut pod ferratou. Toma jsme nechali dole a během hoďky jsme vylezli krátkou, ale pěknou ferratou Intersport Klettersteig na vrch. Na verandě tohoto alpského hotýlku jsme dali poslední ústupové pivo tohoto letošního rakouského dobrodružství a vyrazili na cestu domů. Ve Strančicích jsme mohli být chvíli po čtvrté a já jsem byl v Olomouci o půl deváté.

Celá akce se vydařila, trochu jsme si mákli, Tom si navíc šáhl na dno svých sil, počasí jakštakš ušlo, výborně jsme si přecpávali břuchy a prostě měli se fajn. Pro příští akci (Traunstein a Dachstein) mám jen pár poznámek:

• Bylo by vhodné nezapomenout rukavice, cestovní pojištění (měl jsem ho jen já).
• Pořídit si žíňku a pro jistotu možná i bavlněnou vložku do spacáku.
• Předpověď počasí odpovídá realitě zhruba na 30 %, takže i když je předpověď špatná, není potřeba hned házet flintu do žita.

Zajímavé odkazy

• Ankogel 3.246 m n. m.
• Ankogel na alpy.net
• Ankogel na supervht.com
• Ankogel, jak jej lyžaři neuvidí
• Výstup Ankogel 18.-19.08.2007
• Ankogel

Více fotek v galerii.

Odkazy na mapy: