S Marťou v Liberci a v Jizerkách

Tentokrát moje oko padlo v mapě naší krásné širé země na Liberec. Já už jsem tam byl v květnu s kluky z práce a moc se mi tam líbilo. Takže jsem jednoho dne zavolal do Liberce na vojenskou ubytovnu a domluvil se na 16. až 19. listopadu na ubytování.

Čtvrtek 16. listopadu 2006

Nakonec jsme nebyli na té nové ubytovně, jak jsme byli s kluky, ale i ta starší panelová byla docela v pohodě – obzvláště za tu cenu. Lístky tam i zpět jsme koupili už s předstihem vzhledem k prodlouženému víkendu a hned po práci vyrazili směr Černý most a dále pak pěkným autobusem do Liberce. Na vojenskou správu v Liberci jsme došli pěšky, tam nám dali ubytovenky, ale nebyli schopni nám popsat umístění ubytovny. Nakonec nás tam vzal jeden voják v Landroveru, který tam byl zrovna na službě. Trochu jsme bloudili, museli jsme kontaktovat tamní obyvatelstvo, ale nakonec se podařilo . Vybalili jsme se a šli koupit nějaké jídlo do večerky a kouknout se na otevíračku na bazénu. Bohužel jsme nešli ani na pivo, protože Marťa byla unavená .

Pátek 17. listopadu 2006

Na dnešní den jsme si naplánovali přechod Jizerských hor z Liberce do Hejnice a vlakem zpátky do Liberce. Ráno jsme vstali kolem 8.h., do batůžku jsme zabalili nějaké jídlo a před 9.h vyrazili. Z ubytovny jsme šli vilovou čtvrtí kolem botanické zahrady k zahradě zoologické. Odtud jsme měli v plánu jít po zelené značce do Rudolfova, ale z námi neznámých důvodů byla značka zamalována (viz foto) a my jsme šli tedy po červené. Nejdřív jsme se zahřáli chůzí do kopečka – 1,5 km ke Strážnímu buku, a pak po vrstevnici a různě do Rudolfova – 1,5km. Svítilo krásně sluníčko, tak jsme udělali pár hezkých fotek s podzimní krajinou. U cesty jsem našla super klacek na podpírání, a pak jsem si na něho ze srandy pověsila sáček s buchtami a hrála jsem si na Českého Honzu, co se vydal do světa na zkušenou:-). Ušli jsme další 1,5 km na Bedřichovské sedlo (Maliník) – 775 m.n.m. Tady jsme odbočili na zelenou značku k Bedřichovské přehradě – 3 km. Nádrž je postavená na říčce Černá Nisa a slouží k ochraně území pod nádrží před povodněmi. Od přehrady jsme pokračovali po zelené na Novou louku – 1,5 km, kde stojí Šámalova chata. Jak jsme později zjistili, je to jediná možnost občerstvení a teplého jídla tady v kopcích. Měli proto pěkně narváno. My jsme si koupili akorát sodovku a pivo, které jsme vypili venku na lavečkách. Dál jsme se vydali po modré značce na Kristiánov – 4 km – je to bývalá sklářská huť a osada, dnes zde zůstala akorát myslivna, sklářské muzeum a lesní hřbitov. Z Kristiánova jsme odbočili na červenou značku směrem na Sedlo Holubníku – 4 km a dál na Holubník (1071m.n.m) – 2 km a Ptačí vrchy (1013 m.n.m.) Cesta byla docela bažinatá a byly tam proto postaveny dřevěné mostky. Z Ptačích vrchů jsme viděli, že na úplném vršku Holubníku plápolá česká vlajka a jsou tam i nějací lidé. My jsme však nevěděli, že se dá vyšplhat až na vršek – tak příště. Pěkný výhled však byl i z Ptačích vrchů – v dálce vystupoval nad mraky Ještěd a na druhé straně jsme shlíželi dolů do Hejnice – našeho dnešního cíle. Už jsem měla docela velký hlad. Hledali jsme nějaký pěkný placatý balvan, kde bychom si rozložili naší svačinku. Šli jsme dál po červené na známou skalní vyhlídku Krásná Máří, odkud je nádherný pohled do rokle Velkého Štolpichu. Tady jsme konečně našli balvan pro naše papáníčko. Rychle jsme to zhltli a pomalu sestupovali k vodopádu Velkého Štolpichu (774 m.n.m.) – 3 km. Vodopád se nachází na Sloupském potoce. Potok zde překonává skalní stěnu vysokou 30 metrů a vytváří několik vodopádů a kaskád. Zdejší divokou krajinou se nechal inspirovat C.M.Weber ke své opeře Čarostřelec, když se léčil v nedalekých lázních. Od vodopádu jsme stoupali 1,5 km na Ořešník. Na další známou vyhlídku jsme ale neodbočili, protože se začalo docela rychle stmívat a nám zbývaly ještě další 3 km na vlak do Hejnice. Sestup byl docela drsný. Abychom stihli vlak v 16:50, tak jsme se rozhodli vzít to klusem. Cesta byla zapadaná listím, navíc už byla skoro tma, ale my jsme to nevzdávali a běželi až na vlakovou zastávku. Zdálo se to nekonečné a rozhodně to nebyly jen 3 kilometry! Vlak jsme celí upocení stihli a byli jsme moc rádi Na ubytovně jsme se dali do kupy a vyrazili jsme na večeři do stylové restaurace Panoramatica. Dala jsem si steak s americkýma bramborami, Raďa si dal kuřecí prsa se špenátem a kroketami, k tomu pár piv, becherovku a banánový šejk. Poseděli jsme, a pak jsme se znavení vydali na ubytovnu odpočívat a nabrat síly na další den. Celkem jsme dnes ušli neuvěřitelných 31 kilometrů.

Sobota 18. listopadu 2006

Na sobotní den jsme naplánovali výlet v opačném gardu:-). Ráno vstávali docela brzo, dopravili se na vlakové nádraží a odtud pak vlakem do Bílého Potoka, který je další a poslední zastávkou za Hejnicemi, kde jsme předchozí den nastupovali zpět do Liberce. Měli jsme v plánu vyjít na vrcholky Jizerek, ale tentokrát jiným údolím než tím, kterým jsme včera sestupovali. Vyhlídli jsme si ho včera a i na mapě nás zaujalo mnoho skalních útvarů a výhledů. Z předchozí túry nás pěkně bolely nohy, ale po nějaké době se to spravilo. Horší to bylo s počasím, dole v údolí jsme byli pod duchnou, ale jak jsme stoupali výš a výš, tak jsme do toho vešli. Takže z výhledů jsme neměli moc požitek, vzhledem k mlze a někde i k silnému větru a s tím spojenou zimou.

Teď však po pořádku: z Bílého Potoka jsme vyšli po zelené značce směrem na vodopád Černého potoku, cesta vedla po kamenité cestě a pomalu stoupá nahoru kolem Černého potoku. Podařilo se mi udělat pěkné fotky vodopádu se zpožděnou uzávěrkou . Od vodopádu jsme už docela prudce stoupali po stejné kamenité cestě až na rozcestí pod Frýdlantským cimbuřím (z Bílého Potoka to sem byly 4 km + odbočka k vodopádu). Dál jsme se vydali po žluté směrem na Polední kameny – 1,5 km. Chůzi do kopce nám pomáhaly překonávat dřevěné schůdky. Začalo kapkat. Nahoře na Frýdlantském cimbuří (900 m.n.m) byla hustá mlha a hodně foukalo. Odbočili jsme na vyhlídku. Zábradlí, kterého jsem se držel, bylo mokré a nechutně studené, bohužel vítr byl tak silný, že jsem se ho musel chtě nechtě držet. Marťa tam jen nakoukla a rychle se zas běžela schovat do závětří. Stejně nebylo nic vidět. Vítr se tu mlhu snažil rozfoukat, ale ne moc úspěšně. Na Poledních kamenech (1006 m.n.m.) už bylo vidět víc – vesničky dole v údolí i okolní skály. Po žluté značce jsme pokračovali kolem Smědavské až na rozcestí s modrou značkou – Pavlíninu louku – 3 km. Počasí se trochu zlepšilo, ale na horu Jizeru jsme stejně nešli, protože ta byla celá zahalená v mléčném oparu a nic bychom neviděli. Po modré jsme šli až na rozcestí Kristiánov, kde jsme už byli předchozí den – 7,5 km. Po cestě jsme vyšplhali na malou rozhledničku Na Čihadle, která stála u chráněných mokřadů. Počítali jsme, že někde narazíme na nějaké občerstvení, ale něco takového snad v Jizerkách ani nevedou. Cesta na Kristiánov byla nekonečná a oba už jsme měli docela velký hlad, a i něco na zahřátí by se určitě hodilo. Docela nás překvapilo kolik jsme viděli cyklistů obzvláště v tak hnusném počasí. Z Kristiánova jsme už jen po žluté sešli k vodní nádrži Josefův Důl, a pak po asfaltové cyklostezce do Hrabětic – asi 4 km.

Hledali jsme tam nějakou restauraci, ale vše bylo zavřené. Prošli jsme horní část vesnice a nakonec se vrátili na horní točnu autobusu, kde jsme se motali a dívali na mapy. Uprostřed té točny byla taková ošuntělá kaplička a v ní jsme našli malý zakouřený bufet – hlavně, že jsme ho měli přímo před nosem . Dali jsme pivko a svařák. Do Liberce jsme dojeli docela brzo, a tak jsme šli rovnou na papu do restaurace kousek od ubytovny. Pěkně jsme se přejedli , doma jsme se dali do pořádku a už jen tak odpočívali a hráli kanastu před spaním. Za ty dva dny jsme byli celkově hodně unavení, takže nám nebylo ani moc do mluvení a šli jsme docela brzo spát.

Neděle 19. listopadu 2006

Poslední den našeho krátkého Libereckého dobrodružství jsme už žádný velký výlet nepodnikli. Ráno jsme vstali později a v poklidu se sbalili všechny naše saky paky, které jsme pak nechali u vrátného dole a vyrazili na prohlídku Liberce a do liberecké ZOO. Museli jsme nějak strávit čas až do 15:30. První na řadě byla ZOO, já už jsem tam byl minule, ale to vůbec nevadilo. Já osobně byl zase nadšený z těch bílých tygrů a z velkých orlů mořských. Marťulána dostaly rodinné radovánky lvů . Ze ZOO jsme vyšli na start pátečního výletu a dále pak na tzv. Libereckou výšinu po žluté značce. Byl to jen kousek, na vrcholu byla pěkná kamenná rozhledna a někdy v minulosti i restaurace, teď však bylo vše nevyužívané a pomalu chátrající. Dalším cílem byla vodní nádrž Harcov, která je přímo v Liberci. Cestou k ni jsme se stavili na obědu v takové 3. cenové – a spokojeni moc nebyli . Cestou kolem přehrady jsme se s Marťou nějak nepohodli a až na ubytovnu a na autobus šli v tichu a bez mluveni . Na autobusáku jsme byli moc rádi, že jsme měli koupené lístky dopředu, protože tam přicházelo mnoho lidí, ale místa už nebyla.

V Liberci a v Jizerských horách se nám moc líbilo, určitě se tam ještě někdy podíváme. Příště to však už bude i na kolech, protože tam je všude plno krásných asfaltových cest a nekonečných stoupání . Snad i počasí bude lepší.