Lieteberg - stezka bosou nohou

Toto páteční odpoledne jsme se vydali kousek k Zutendaalu do místa nazvaného Lieteberg, kde se nachází stezka bosou nohou – holandsky blotevoetenpad. Kromě zmíněné stezky se v místě nachází i muzeum hmyzu. My jsme však věděli, že dvě věci naráz nezvládneme, a tak jsme se vydali jen na stezku. Dalo by se říci, že počasí bylo nádherné – sluníčko svítilo na modré obloze, ale pravda byla trochu jiná, protože bylo nehorázné vedro. Naštěstí většina stezky vedla pod stromy, ale i tak jsme byli na konci pěkně spaření. Stezka byla super a kdyby Verča od půlky nemrčela, tak bychom si to náramně užili.

Ze začátku se šlo lesem a chvíli nám trvalo, než jsme ty naše miláčky přesvědčili, že tady opravdu musíme chodit bosky. Párkrát to zabolelo, když jsme šlápli na šišku, apod – hold máme ty naše nohy pěkně zhýčkané. Pomocí mostu, který slouží též jako vstupní brána do areálu, jsme přešli na druhou stranu a pokračovali přes různé překážky a bludiště až k rozhledně. Všichni jsme se čvachtali v blátě a měli z toho náramnou srandu, jen Veru se na nás koukala opovržlivě a do bláta nestrčila ani malíček. Za rozhlednou se šlapalo z kopce po větších kamenech, které daly obzvlášť Ondrovi docela zabrat. Dále pokračovala louka s tee-pee, visuté mosty a tunel, ve kterém byly zvětšené potvory, které žijí pod zemí (krtek, žížala, brouci, …). Jako třešničku na dortu bych určitě zvolil průchod dvěma jezírky. Ondra je prošel téměř sám a vůbec mu nevadilo, že v druhém měl vodu až po prsa. Zato Verča v tuto dobu už byla naprosto marná a musel jsem ji vzít po zbytek stezky na koně. Poslední překážkou byl umělý potok (byl pěkně studený), který nás dovedl k umývárce. Tam jsme si pořádně vykartáčovali nohy a ani Verča, která se vody nechtěla ani dotknout, kartáči neunikla .

Nejtěžší povrch byl tvořen malinkými kamínky strusky, které byly pěkně ostré. Po hlíně a v lese se chodilo v pohodě. Stezka byla dlouhá asi 3 km a nám trvala zhruba dvě hodiny. Další podobná stezka je podle naších vědomostí v Brunssumu.