1. den – Odjezd na Slovensko

Tak jsme na Slovensku, ležíme na plachtě pod hradem s divným názvem Brekov. Já a Martin. Je to příliš šílené, než aby to byla skutečnost. Přesto teď píšu tyto řádky se zkamenělým úsměvem ve tváři. Postupně zjišťujeme, že být sami dva v cizí zemi je úplně děsné. Bojíme se, že nás někdo okrade, kdekoliv se něco šustne už nasloucháme. Zajímavé a perfektní je k tomu to, že Bříza zůstal doma. Nyní osnujeme plány jak přežít toto trauma a vrátit se domů po slíbené lhůtě se ctí. Bude to opravdu těžké, ne-li úplně neuskutečnitelné. Alespoň nyní, když jsme tady sami dva v úplné prdeli, se nám to tak jeví. Jsme šílení? Ne, spíše jen nepoučitelní, s tvrdou hlavou a s pořádnou dávkou smůly. „Lítají komáři“ konstatuje Martin, „bestie“! Ležíme tady nahoře a slyšíme vše, co se děje pod námi, protože to k nám tak silně doléhá. Před chvílí odjel vlak, který nás sem dopravil. Popis cesty na Slovensko je hrůzostrašný. Celou noc před odjezdem jsem moc nespal a poté jsem měl i vcelku rušný den, obavy se stupňovaly a stupňovaly, přicházela cestovní horečka a po ní pořádná depka. Jedeme jen dva. Sraz jsme měli u Starobrna a na hlaváku. Nikdo samozřejmě nepřišel, a tak jsme šli alespoň pro Katku a po desáté přišel i Bříza, jak slíbil. Já byl totálně ospalý. Všechno probíhalo velmi pomalu, vůbec nás tato schůzka nějak nerozveselila. Poté jsme šli vyprovodit Katku a šli čekat na nádr. Nakonec vlak přijel. Naše kupé bylo obsazeno až na naše volná místa kluky z Prahy a Kladna, kteří jeli na cykloturistický tábor. Do doby než vystoupili byla sranda a depka na chvíli ustoupila. Byla ještě tma a stejně, když vysvitlo a začalo být světlo, jsme se vůbec nedívali z okna, poněvadž jsme byli ospalí. V Kralovanech vystoupili a my jsme jeli dalších šest hodin až do Humenného. Fakt báječná cesta. Humenné, středně velké město, pohodový vzduch, baťoh těžký a zase jen sami dva opuštěni na Slovensku. Po jídle a nákupu nezbytných věcí jsme se vydali na zdejší hrad, kde teď dokončuji své dílo. Doufám, že usnu!