2. den – Kolem Humenného

Sedím na schodku báječné chaloupky ve Vihorlatu, je půl deváté ráno, sluníčko svítí, cvrčci zde cvrlikají ostošest, letá zde nepřeberná hmota hmyzu, která na sebe upozorňuje neustálým bzučením. Fouká vlahý větřík a já ve stínu menších břízek začínám psát pozpátku vše, co se s námi dělo. Začnu popořádku. V sobotu ráno jsme se samozřejmě vzbudili a naším prvním překvapením v tomto dni bylo to, že jsme měli totálně provlhlé spacáky. To však nebyl tak velký problém, protože než se Martin sbalil, byly už suché. Já jsem se probudil na východ slunce – byl báječný. Hrad jsme už neprohlíželi a akorát jsme se s ním rozloučili a šli. Cestu dolů jsme vybrali trochu jinou – byla trochu divná protože se následovně ztratila a zmizela, tak jsem procházeli pod různými keři a chabaštím až jsme dorazili dolů, poškrábaní a utrmácení. Na Brekove se nám spalo docela dobře, až na pasáky ovcí (možná cikány), kteří naháněli ovce a ze kterých jsem měl chvílemi obavy. Jediné, co mi vadilo, byly výměšky ovcí po celém hradě, čímž byla idylka ztracená. Ráno byla nálada lepší. Zašli jsme v Brekove do obchodu a já do hospody pro pivní tácky (můj první úlovek), následovně jsme sehnali i pitnou vodu od nějaké starší paní. V této vesnici jsme vyvolali malé pozdvižení, protože turisty tam asi nemívají moc často. Rozhodli jsme se ,že půjdeme na vedlejší kopčisko, kde by měl být dobrý rozhled. Cestou jsme překračovali řeku Laborec, kde jsme se umyli a sbírali kameně a trochu i střádali síly. Ten kopec byl docela síla, ne pro mě, ale pro Martina – kopce mu nějak nelezou, pořád musí odpočívat a mě to leze na nervy, ale postupně si zvykáme já i Martin. V lese nic nebylo, ani cesta, prošli jsme chráněnou bučinou, viděli jsme strašně velkého brouka a žábu. Na vrchol jsme až nedošli, ale tam kam jsme došli byl pěkný výhled. Kolem druhé jsme udělali přestávku na jídlo, ale zůstali jsme tam až do čtvrté, protože jsme neměli cíl, Martinovi se moc nechtělo, protože to vše bylo jen čekání na Břízu. Nakonec jsme vstali a po nějaké cestě jsme šli dolů směrem do Hummeného, kde jsme potřebovali zavolat Břízovi a našim. Cestou jsme si vyhlédli docela pekné místo na spaní. Šli jsme přes vesnici Jasenov, před kterou nás také dojel nějaký místní rodák a chvíli s námi dal řeč. Povyprávěl nám trochu o okolí a tak. Konečně jsme narazili na první turistickou značku (později jsme zjistili, že turistické značky zde můžeme vážit zlatem). Z Jasenova jsme šli do Humenného.
Ztvrdli jsme na zahrádce nějaké obyčejné reštauracie, před kterou byly telefonní budky. Dali jsme si pivo, já jsem získal další trofej, a pak jsme zavolali našim a Břízovi. I když ten den už byla nálada o poznání lepší, tyto telefonáty mi dozajista hodně pomohly, protože být a mluvit pořád s Martinem je přímo umrtvující. Už bylo hodně pozdě, ale přesto jsme zašli ještě na nádraží – momentálně si už nevzpomínám proč. Asi podívat se na jízdní řád. Když už jsme tam byli, tak jsme si dali multivitamínový nápoj a koupili pohledy, což nás hodně překvapilo, že tak pozdě bude ještě něco otevřeného. Ještě nás čekala cesta zpět, trvala asi něco přes hodinu. Místečko, které jsme vybrali bylo ještě lepší než jsem čekal. Rozbalili jsme se a co nejrychleji usnuli. Celkově se tento den moc nevydařil , až na ten večer. Zapomněl jsem také říci, že v té hospodě jsme kecali se dvěma Slovákama. Přes den bylo také strašné vedro a s tím souvisí problém doplňování tekutin. Každý taháme flašky a o vodu vždy prosíme u nějakých lidí. Zatím vždy dali.