Z Haagu do Haarlemu

Už delší dobu jsem přemýšlel o nějakém pořádném výletu, který mě pořádně vyšťaví. S dětmi to však nejde, ale o Velikonocích se naskytla příležitost, protože rodinka odjela na týden za babičkami a dědečky :-) . V hlavě se mi vyklubal plán Haag → Amsterdam a projití pobřežních dun. Nakonec jsem to trochu upravil a Amsterdam jsem vyměnil za Haarlem, který je blíž pobřeží a je odtud rychlé vlakové spojení zpět do Haagu.

Hlavní body dne

start: 5:00 v Mariahove
cíl: 18:00 na vlakové stanice v Haarlemu
východ slunce: 6:33 u Luchtwachttoren u pobřeží blízko Scheveningenu
počasí: slunečné, cca 21 °C s mírným větříkem
ušlá vzdálenost: cca 62 km
průměrná rychlost: 5,6 km/h
čistý čas: 11:07 h

Zdravotní stav

dva pořádné puchýře na bocích paty
lýtka spálené od slunce (zapomněl jsem je namazat)
bolavé nohy a celková únava jsou samozřejmostí

Ráno jsem si předsevzal, že si vyjdu na východ slunce, proto tak brzké vstávání. K Luchtwachttoren u pobřeží, kde jsem chtěl počkat na východ slunce, jsem dorazil tak s 5-ti minutovým předstihem. Jak na potvoru jsem tam nebyl sám. Nebyl tam však nějaký další nadšenec jako já, ale nějaký zkroušený opilec, který si tam celou dobu něco povídal do vzduchu :-( .

Už brzo ráno začala moje puchýřová anabáze. Když jsem si vybavil nedávné záběry z televize o cestovatelích v Grand kaňonu a jejich puchýřů, tak ty moje byly ještě v pohodě, ale přesto můžu říci, že to nebylo příjemné :-) . Ve čtvrtek jsem si nohy trochu namohl při procházce centra Haagu v polobotkách a dnes to bylo pokračování o úroveň výše. Nohy jsem zalepil hned na třetím kilometru, ale moje boty na běhání je dál ničily. V Noordwijku jsem se boty rozhodl vyměnit za sandály, ale moc jsem si nepomohl, protože v místě, kde jsem měl puchýře, byly zrovna přezky. Záchrana přišla za chvíli, když jsem došel ke golfovému hřišti Noordwijkse, protože jsem musel odbočit k moři. Dalších zhruba 17 kilometrů jsem tak šel bos po pláži, sem tam smočil nohy v moři a bylo mi jakžtakž hej. Moc jsem se netěšil na posledních 7–8 kilometrů na vlakovou zastávku v Haarlemu, ale nějak jsem to zvládl.

Nejvíc se mi to líbilo hned ráno po svítání ze Scheveningenu do Katwijku. Šel jsem dunami, bylo příjemně chladno, sem tam nějaký cyklista nebo běžec, prostě pohoda. Nemusel jsem na nic myslet, jen tak koukal kolem sebe, vzpomínal, na to, kde jsem všude byl a co dělal. Vychutnával jsem si klid a mír okořeněný neustálým kdákáním a cvrlikáním ptáků. Později, jak jsem došel do Katwijku, tak se duny a pobřeží zaplnily hordami lidí a můj pochod se změnil v monotónní chůzi.

V Haarlemu jsem se chtěl podívat na dvě rozhledny, ale vzhledem ke stavu mých nohou jsem to vypustil:

Kopje van Bloemendaal (52.4089128N, 4.6067736E)
Kopje van Overveen (52.3898742N, 4.5957706E) – nejspíš není rozhlednou, spíše posezením

Výlet hodnotím jako náramně povedený. Podařilo se mi dojít, tam kam jsem chtěl a užít si nádherného dne. Příště s sebou musím vzít Marťu ať to spolu můžeme prožívat spolu. Druhou polovinu cesty jsem si v hlavě kladl otázku, jak jsem mohl ujít Beskydskou sedmičku, která byla ještě o dalších 30 km delší a navíc nahoru a dolu. Určitě to má něco společného s pár kily navíc, celkovou fyzickou kondicí a pravděpodobně i s pořádně prošláplými botami. Takže příště, a ono určitě nějaké příště bude, to chce na těchto bodech trochu zapracovat :-) .

Odkazy na mapy: