12. den - Obrovský a Závojový vodopád

Se asi ještě načekám než ti dva přijdou. Tady zešedivím strachy. Včera, vstal jsem poslední … Vidím slimáka, urazil už skoro tři metry naprosto neschůdným terénem, to je Sisyfovské odhodlání, to oceňuji a čubrním. Za chvíli bude pár kilometrů pryč. Ptáčci zpívají. Oblačnost se roztrhala, je vidět modrá obloha, nó konečně. Naštěstí, že někdo vyslyšel mé prosby. Markéta a Vašek se začínají balit, protože 14. nebo 15. mají sraz s někým ve Vysokých Tatrách, udělali jsme oheň a dělili čaj a nějaké to jídlo. Momentálně se mi plete, kdy odešli a kdy jsem šel já s Břízou se projít. V hlavě mi pořád stojí čas kolem dvanácté hodiny (což šli dneska ti dva). To se mi zdá moc brzo, na to abychom byli na Kláštorisku až kolem devatenácté hodiny. Mám v tom jakýsi nehorázný zmatek. Je to divné a to to bylo včera. Chtěli jsme jít s Břízou chvíli s nimi, ale oni šli napřed a my jsem pak nemohli narazit na cestu, protože šli v zakázaném směru. Přestávám na to vidět. Na Kláštorisku jsme dali dvě piva a borovičku pro Břízu a jeho střeva a čokoládu, též pro posilnění. Na Kláštorisku jsme kecali, odbočili jsme na Obrovský vodopád na Kyselu. Tam jsme potkali dvě Češky asi tak sedmnáctileté. Obě velice pěkné, poprosili nás o foto, Bříza cvakal. Příjemné setkání. Po cestě z Kláštoriska jsme šli směrem na „Nějakou“ vyhlídku, ale asi jsme na ni nedošli, a tak jsme se vrátili na původní trasu, tzn. směr Sokolí dolina a Závojový vodopád, který je asi sedumdesát metrů vysoký. Bříza měl dost, byl hodně zesláblý, trochu opitý a mluvil úplně věrohodným opileckým hlasem. Měl jsem o něho trochu strach. Nakonec jsem stejně zase spadl já, protože jsem nedával zase pozor a díval se po krajině. (Už jsme v půlce. Jéminkote!) Mám Břízu na filmu jak je nalitej. Závojový vodopád byl opravdu nádherný a velkolepý, slovy to ani nejde moc vylíčit, člověk u něj musí být, vidět, slyšet a cítit námahu při šplhání kolem něho a také vnímat mlhu a vodní tříšť kolem něj. Je třeba mít všechny smysly na pozoru, aby z toho byl zážitek, který se jen tak nezpomene. Hodlám tam vzít i Martina, aby to viděl. Cestou od vodopádu nahoru už byla obyčejná pracná rutina. Martin nás seřval, kde jsme tak dlouho. Nazval nás bestiemi, mě to bylo blbý nechat ho tak dlouho čekat. (Přišli jsme až okolo půl desáté.) Nemohl jsem si však pomoct, protože Bříza byl zesláblej jak moucha, takže to šlo pomaleji než obvykle, ale na Břízův stav obdivuhodně rychle. Udělali jsme oheň, udělal jsem čaj, trochu se pohádal s Martinem a šel jsem spát. Trochu jsem i sušil boty. Nyní si to uvědomuji, je mi hodně líto, jak jsem do Martina pořád rýpal a dělal mu chutě, když čtyři dny nic nejedl. Musím se mu omluvit. Budu se snažit své chování trošku zlepšit a nebýt tak tvrdej a chladnej. Oni, i když viděli, že ráno vstávají, tak kecali o všem možném až do tří hodin ráno. Nakonec měli to štěstí a potom i smůlu, že pršelo, a tak mohli vstát později. Než se ti, ale sbalili, to bylo času. Zrovna začalo pršet. Znovu jsme se s Martinem nepohodli. Vyčítal jsem jemu i Břízovi neustálé utrácení času zbytečnostmi, pomalost a linkavost při všech situacích. Za něco mohla nemoc za něco ne. Nakonec v dešti odešli a doteď se nevrátili. Slunko zapadlo a já přestávám vidět. Doufám, že dojdou brzo. Bojím se o ně, ale jelikož jsem hodně sobecký část toho je i kvůli mě samému. Nebudu to dál rozvíjet. Už tu sedím hodně dlouho. Pořád však mám co dělat. Budu už asi končit, pro dnešek toho bylo dost, kdyžtak něco připíšu časem. Lituji toho, že jsme se nakonec nerozloučili s Markétou a Vaškem. Byli oba perfektní, budu na ně dlouho vzpomínat, fakt super lidi. Ať už jsou tu, doufám, že se neztratí a nebudou někde dloudit. To myslím Martin & Bříza. KONEC PSANÍ PRO DNEŠEK. AHOJ.

Náčrtek seníku.

Drobec a blesky

To znamená, že se u nás stavil slovenský tramp, který se jmenoval Drobec a který hledal po Slovenském ráji svoji ztracneou partu. Byl pěkně utahaný, nebylo mu vůbec rozumět. Šel hned spát a ráno brzo vstával. Dnes, tedy 15.7.1999 jsem viděl jelena. Musím taky připomenout to, co jsem zapomněl o ránu s návštěvou správce NP – ještě než přisel, hnal tam jakýsi honák ovce, byl to docela zážitek probudit se a vidět jak na se na naše obydlí valí horda ovcí, fakt sranda, naštěstí pak odbočily. Blesky – bylo jich tu hodně a hned za zády, měl jsem docela strach, tak blízko a tak často jsem to ještě nezažil. Pokračování příště. Jde se.

Přišli tak akorát, uteklo mi to velice rychle, udělal jsem oheň, na kterém jsme udělali čaj, pro který nikdo nešel, protože se mu nechtělo s hora dolů. A tak tam byl do rána a oheň rychle vyhasl, protože nebylo dřevo, vůbec ni se neusušilo. Šel jsem brzo spát.