11. den - Trápení se ve Slovenském ráji

Ráno bylo ulítané. Skoro nic se neděje. Možná, že jsme rozdělávali i oheň. Bříza sedí od rána dole a vzdychá. Všem třem je docela blbě. Nejíme. Vašek a Markéta vycházejí zase na túru do Dědinek, neprší. Průtrž mračen se dostavila až kolem jedné hodiny odpoledne. Jdou nakoupit, a tam jsme jim řekli, co vše bychom potřebovali. Docela velkou nutností je toaletní papír, který ubývá téměř nadsvětelnou rychlostí. Já už jsem naštěstí nešel a jak jsem před chvílí psal, začalo se to zlepšovat, a tak jsem kolem třetí hodiny vyrazil se projít. Šel jsem tu samou štreku co včera Markéta a Vašek. Než jsem dorazil dolů byla to sranda, cítil jsem se docela šoufl. (Jak píšu zdá se mi, jako by to bylo nekonečně dávno, zatímco to bylo před dvěma dny.) Dole na Píle jsem dal pivo Kamzík a pokecal s jedním domorodcem. Mluvili jsme o pivu, počasí a tak různě. Bylo to zajímavé. Byl moc přívětivý. Nahoru jsem šel Peckami se dvěma vodopády. Vzal jsem také jedno pivo s sebou pro Břízu, nakonec ho stejně vypil později Vašek u ohně, protože Břízovi bylo strašně blbě. Vykašlal jsem se na nějaké pomalé přeskakování po suchých místech a namočil jsem své botasky. Voda byla ledově studená, docela jsem se bál, abych z toho neonemocněl. Vašek a Markéta však také tak chodili, takže ten strach byl minimální. Nijak moc se ta na mě nepoznamenalo, až na to, že jsem trochu nachlazený a trochu mi chrčí v krku při dlouhém dýchání. Na jednom z mnohých žebříku jsem spadl a málem si zlomil nohu. Mám ji pěkně pohmožděnou. V té chvíli jsem jaksi zjistil, že v té rokli je tma jak v prdeli, zima, nikde nikdo. Naštěstí jsem za chvíli po cestě nahoru potkal dva Čechy (m & ž), kteří šli v zakázaném protisměru – trochu se mi zlepšila nálada. Potom už jsem jen vyšel nahoru a po známé cestě se za občasného deštíku dostal na seník. Zapomněl jsem také zapsat, že jsem cestou dolů potkal nebo lépe řečeno narazil na pěknou boudu s latrínou (docela slušnou). Když jsme se vracel potkal jsem také dvě Slovenky, kterým jsem poradil jak na Velkého sokola (což je tiesňava). Konečně taky nějaký člověk, a k tomu hned dvě baby. Člověku je jednoduše řečeno úzko a smutno a cítí se divně, když jde sám. Na druhou stranu je to někdy lepší a člověk zažije všemožná dobrodružství, nemusí se na nikoho vázat a ohlížet. Má to prostě své výhody i nevýhody. Po příchodu jsem asi hodinu a půl čekal na Markétu s Vaškem než přišli, a pak jsem rozdělal oheň pod střechou seníku (ona to je spíše konírna a nahoře je místo pro seno, tedy samozřejmě pod střechou). Sušili jsme, vařili jsme a kecali jsme. Na řadu přišel i spánek. Bříza prej pak ještě dlouho kecal s Vaškem. Asi před hodinou přestalo pršet, zvedla se trochu nálada, a tak jsme i něco pojedl (to něco znamená chleba s paštikou nebo sýrem, tentokrát to bylo se sýrem neboť paštiku jsem měl dnes ráno). U Martina a Břízy se nic nemění, a i když je skoro nový toaletám, ubývá ho strašným tempem. Naštěstí, že si objednali dva, jinak by se utírali lopuchy. Ráno mi Martin řekl, že mu ten toaletám připomíná po těch dvou dnech šmirglpapír. Mám s ním velkou soustrast, poněvadž vím, o čem hovoří. Doufám, že budou brzo v pohodě. Za chvíli bude tma. Musím si pohnout, ještě včerejšek a bude to, dnešek píšu průběžně.