Zeeland - na kole po ostrově Schouwen-Duiveland

Dnešní den jsme opět sedli na kola a objeli si „náš“ ostrov Schouwen-Duiveland, kde jsme byli ubytovaní v Brouwershavenu. Dalo by se říci, že to byl den ve znamení rozhleden a odpočinku s pouštěním draka.

Postupně jsme navštívili následující rozhledny:

• u Moriaanshoofdu (Uitkijktoren Flauwers inlaag)
• u Serooskerke (Uitzichtpunt Schelphoek)
• v lesích u Burgh-Haamstede

Kousek od hráze Oosterscheldekering jsme si udělali piknik na pláži. Vzali jsme tentokrát s sebou draka, kterého Marťa dostala na Vánoce. Ze začátku jsme s ním hodně zápasili, ale s trochou pomoci jsme ovládání zvládli a ke konci nám to docela šlo.

Z Brouwershavenu jsme vyrazili na jih až jsme dojeli k hrázi Oosterschelde (Nationaal Park Oosterschelde). Kousek před ní byla pěkná dřevěná rozhledna.

Poté jsme téměř kopírovali pobřeží až jsme dojeli pozůstatkům z budování hlavní hráze (Deltaworks), u které byla další menší dřevěná rozhlednička s informačními cedulemi. Ty se hlavně týkaly „De Watersnood“, tj. povodní, ke kterým došlo v roce 1953. Tehdy se v těchto místech protrhla hráz a mořská voda zaplavila rozsáhlá území. K ucpání této velké průrvy použili velké betonové bloky „Phoenix Caison Ax 213“. Jeden z těchto gigantických bloků leží hned vedle rozhledny.

Když jsme popojeli trochu dál, tak jsme dojeli k Plompe Toren, což je věž z kostela již neexistující vesnice Kouwekerke. Na parkovišti jsme snědli nějaké ovoce a pozorovali pána, který tam měl pojízdné muzeum a informační centrum k Nationaal Park Oosterschelde. Nakonec jsme se osmělili a navázali jsme hovor – zajímalo nás, zda je možné vidět tuleně (zeehond) a sviňuchy (bruinvissen). Odpověď byla kladná na oba dva savce. Na tuleně jsme však měli smůlu, protože byl příliv a na daném místě jsou prý vidět v hojném počtu až za odlivu, kdy spí na suchém mořském dně. Sviňuchy prý jsou vidět, když vyskočí trochu z vody. Chvíli jsme se dívali, ale žádný „delfíní“ hřbet jsme neviděli, a tak jsme pokračovali dál. Když jsme projížděli přístavem u Burghsluisu, tak jsme odbočili k památníku mořské záchranné služby (KZHMRS), a tam se nám poštěstilo vidět sviňuchy pár desítek metrů od nás vyskakovat z vln.

Kousek za silnicí N57 jsme sjeli k vyhlídce, pod kterou jsme na pláži roztáhli deku a dali si oběd. Nejdříve jsme však museli vybalit draka a zkusit jej. Vůbec nám to však nešlo, protože se nám pořád kroutil a museli jsme neustále rozplétat lanka. Po chvíli zápasení k nám přišel opálený děda, který tam měl také draka a trojkolku a snažil se nám vysvětlit, jak na to. Ze začátku mi to trochu vadilo, protože jsem na naučení chtěl mít klid a eventuelně si přečíst manuál. Navíc děti chtěly draka také vyzkoušet, samozřejmě bez úspěchu. Takže to dopadlo tak, že já jsem s Verčou bojoval s naším drakem, a po nějaké době jsme pochopili, co se nám pán snažil vysvětlit. On mezitím vytáhl dalšího menšího draka a ukazoval Ondrovi, jak na to. Bylo pěkně, drak nakonec začal poslouchat, a tak jsme si ani nevšimli, že uběhly skoro dvě hodiny.

Pokračování našeho výletu nás zavedlo do lesů za Burgh-Haamstede. Od občerstvení de Zeeuwse Gasthut vedla pěkná betonová cyklostezka, která se klikatila nahoru a dolů mezi zalesněnými dunami. Byla to taková ta cesta, kterou dávají v reklamách na cyklistické zážitky. Prostě paráda. Po pár kilometrech jsme vyjeli na planiny, kde se pásli divocí koně. Po chvíli jsme odbočili doprava a po dlouhé rovné cestě jsme se dostali až k rozhledně Uitkijktoren Burgh Haamstede. Rozhledna je na jedné z dun, a tak je z ní pěkný výhled.

Z rozhledny jsme se definitivně vydali na zpáteční cestu. Projeli jsme Burgh-Haamstede, kde nás nic zvláštního nezaujalo. Až teď zpětně, při koukání do map, jsem si všiml, že tam je pěkný hrádek Slot Haamstede. Mezi Haamstede a Renesse se jelo po pěkné cyklostezce, která se opět pěkně klikatila, tentokrát mezi zelenými pastvinami. V Renesse jsme se stavili v restauraci de Zoom na pozdním obědě. Každý si dal na co měl chuť. My s Marťou jsme konečně zkusili nějaké mořské ryby, Verča si opět vybrala toast s vajíčky a Ondra měl nějaký sandwich. Asi po roce jsem měl konečně točené pivo .

Do Brouwershavenu to bylo zhruba posledních deset kilometrů. Cestou jsme si odskočili na „dvě prsa“, tedy na výběžky na hlavní hrázi (Marťa chtěla zkontrolovat, jestli tam nejsou konečně ti tuleni – a nebyli), a poté ještě k vodnímu dětskému hřišti u přístavu Haven West Repart. Vzhledem k tomu, že jsme tento parný den neměli ještě ani jednu zmrzku, tak jsme ještě zajeli do přístavu v Brouwershavenu, kde mají výbornou kopečkovou zmrzlinu v ‘T-IJswinkeltje 1726.

Večer jsme opět strávili v pohodě venku u mlýnu.

Odkazy na mapy: