5. den – úterý 4. července „z Calvi na kole na řeku Fango“

Zpětně hodnotím tento den jako jeden z nejpodařenějších. Ráno bylo rychlé, sbalili jsme se, najedli a nasedli do busu. Cesta trvala tak 45 minut. V Calvi poprvé vyndávali kola, bylo to trochu nesmělé, lidi se pomalu trousili a odjížděli. My zašli ještě do tamního obchodu, a pak vyrazili. Hned v Calvi jsme jeli kolem tamní pevnosti, ale nepodívali jsme se ani dovnitř, jak jsme už chtěli být někde na kole . Vyplácali pár fotek, a pak už jen jeli kolem pobřeží a stoupali do výšky k menšímu sedlu. Pěkná podívaná, konečně Korsika. Po nějaké době zastavujeme u jedné restaurace, kde jsme posvačili (poobědvali), nabrali vodu a jeli dál. Cestou bylo pár míst, kde se dalo sjet k moři na nějakou pláž ke koupání, ale my jsme jeli dál až na pláž poblíž Galerie (nebyli jsme tam). Pláž byla dlouhá z malých kamínků, bylo na ní pár lidí, rychle jsme se převlékli a skočili do moře. Podle Marti nebylo moc teplé, ale já byl spokojený, chvílemi jsme leželi a pak zase blbli v moři. Zahrabal jsem Marťu celou do těch kamínku  Před odjezdem jsme ještě zažili tragikomickou situaci – jak měla Marťa po celý den průjem, tak to na ni zrovna přišlo. Málem se mi tam rozbrečela, po různých peripetiích to dopadlo dobře a skončila v keřích nad pláží . Pak už jsme jeli k domluvenému místu u řeky Fango. Koupání v řece bylo neuvěřitelné a přímo fantastické – teplá sladká voda (už vím proč se říká „teplé jak kafe“ , úplně průzračná, vytvářela hluboké tůňky, vířivky a malé vodopádky. Přímo nad řekou byl kamenný most, ze kterého byla na řeku s tůněmi pěkná vyhlídka. Nemohl jsem se z tama odtrhnout, potápěl se až do 4–5 metrů hlubokých tůní, ukazoval Martě jak loví žralok, skákal do vody, chodil po rozpálených kamenech, prostě blbnul jak malý kluk – hohohooho. Asi po hodině jsme se museli jít najíst, sbalit kola a vyrazit na dlouhou cestu kolem severní části ostrova. Cesta byla hrozná, autobus si do každého většího kopce brumlal na jedničku, měl trochu strach , že mu něco selže. Po cestě jsme se stavili v obchodě, a pak už jen vyjeli dlouhým údolím „smrti“ až do kempu pod horu Mt. Cinto. Údolí bylo strašně divoké, skalnaté a hluboké, úzká cesta byla někdy až desítky metrů nad dnem. Já jsem byl na sedadle u okna a měl výhled přímo do té džuzny . Byl jsem fakt trochu nervózní, naštěstí to řidič zvládl dobře. Pak jsme si říkali s Marťou, že by jsme tam chtěli jet nahoru na kole. Do kempu jsme dojeli, když se smrákalo, vybalili se a postavili si stan (nad námi bylo nějak porušené potrubí odpadu, takže to tam trochu smrdělo). Trochu jsme se zcivilizovali a šli spát.