7. den – čtvrtek 6. července „na kole do Porta“

Docela pohodový den , ráno vstali a po všech ranních činnostech v pohodě sami vyjeli, sjeli jsme z kempu dolů do vesnice, a pak začali pomalu stoupat na sedlo Col de Vergio. Skoro to nebylo stoupání, ale jen mírně nakloněná rovina , ale i tak jsme udělali zastávku na tatranku a jablko pro Marťu, jinak by to prý nevyjela. Cestou nás stihla mírná sprška a také pár prasátek a maličkých čuníků (opravdu úplně pidi – asi čerstvě narozených a přisátých ke struku). Nahoře jsme udělali pár fotek a jeli dolů. V Evise jsme potkali pár známých, ale nezastavovali jsme se, cesta vedla pořád z kopce a hodně vysoko nad skalnatými soutěskami a údolími, což bylo super. Dojeli jsme až do údolí ke kaskádám „speluňka“, ale moc se nám do vody nechtělo – ani pořádně nevím proč – možná kvůli tomu, že tam bylo plno lidí, voda nebyla tak pěkná jako na Fangu a možná kvůli tomu, že se nám nechtělo zastavovat. Nakonec se tedy rozhodli, že pojedeme až k moři a tam se vykoupeme. Než jsme sjeli až úplně k moři, tak jsme ještě museli vyjet do malebné vesničky Ota – výjezd to byl jako mrcha , protože už bylo nechutné vedro a my už jsme se viděli v cíli. Moře bylo super, teplé a osvěžující, byly i nějaké vlny. Pak přijeli všichni z vrchu, přidal se k nám Honza a docela dlouho jsme blbli v moři. Bylo tam prostě dobře. Kemp vypadal dobře, zase mravenci, nad našimi hlavami byly v oblacích vrcholky hor – prostě idylka. Po večeři jsme s Marťou zašli do Porta na západ slunce, prošli jsme si nábřeží, omrkli ceny pizzerií a koupili moc dobrou zmrzku. Já jsem chtěl zajít i na nějaké domácí pivo, honila mě mlsná, pořád pokukoval po nějaké zahrádce, ale Marťa nechtěla. Když už jsme skoro usínali, sedla si u našeho stanu banda lidí s Jardou, Lindou, Laďou a další a kecali. Já jsem nemohl usnout a pořád přemýšlel, zda se k nim nemám přidat. Nakonec jsem to vzdal a poslouchal je, a pak usnul.