Víkend na Veronice s během na Praděd

Myslím si, že po právu můžu tento víkend nazvat za náramně vydařený. Vše nám vyšlo – počasí bylo po celé víkendové dny excelentní, podařilo se nám dobře zakalit (někteří to zvládli i dvakrát), účast na běhu na Praděd byla zatím největší v historii SK Ježíš , … Trochu rozčarováni ze svých výkonů byli po doběhu někteří jedinci (já a Raďa). Někteří z nás v pátek nasávali tak, že před sobotním odpoledním během ještě pořád naříkali a běh přes veškeré večerní chvástání vzdali. Nejspíše neznají naše heslo mazáků „večer šuhaj, ráno šuhaj“ .

Pátek

Cestování na místo akce bylo jako obvykle hrozné. Sjížděli jsme se porůznu z celé republiky, nejvíc nás však vyrazilo z Prahy. My s Marťou jsme cestovali se Šmerdíky vrchem přes Hradec Kralové (Cesta nám trvala 4,5 hodiny, brrr). Někteří nejmenovaní experti o cestě nějak nepřemýšleli a jako obvykle spoléhali na mobilní kamarády. Tentokrát však trochu narazili, a tak po dojezdu do Bruntálu si museli vzít na Hvězdu taxíka . Kolem desáté však už na Veronice byla dostatečná parta, aby se začalo trochu pařit. Začali jsme docela mírně burčákem, ale jakmile jsem donesl flašku slivovice, tak se nám to trochu zvrhlo .

Docela zábavy jsme si užili, když jsem všechny představoval – jelikož jsem všechny znal, uznal jsem za vhodné, abych všechny seznámil. Asi jsem byl docela vtipný, protože někteří si mohli potrhat bránice (vše ostatně natočil Rades, takže kdyby jste si nemohli vzpomenout na něčí jmeno a chtěli se znovu pobavit, tak kontaktujte Radka). Později po seznamce jsme zlikvidovali jednu láhev hélia a zasmáli se svým skřehotajícím hlasivkám, škoda jen, že ho bylo tak málo. Postavičkou večera byla Marťa, která se dostala do nálady a na všechny zkoušela koňáry . Brzké ráno jsme završili pár hrami Bengu, na které si opět jistí experti vůbec nepamatovali .

Sobota

Ráno bylo těžké. Radek s Janou a Lenkou vyrazili na Dlouhé Stráně, Kozákovic rodinka se vydala na Červenohorské sedlo a my ostatní se snažili probudit a trochu se vzpamatovat a připravit na nadcházející běh. Některým se to nepodařilo ani do času startu, tj. jedné hodiny po poledni. I přesto se nás dole sešla pěkná banda. Na startu jsme byli asi hodinu předem, a tak jsme se pozvolna zapsali a rozcvičili. Pár běžců z naší skupinky dorovnávalo svoji hladinu alkoholu pivkem.

Asi dvacet minut před startem jsme se odvážili trochu rozběhnout po silnici vedoucí na Bruntál. Ani mě nebylo zrovna dvakrát nejlépe, po každém kroku mi nepěkně pulzovalo v hlavě . Na start se přišla podívat i moje babička, někde nahoře byli už i naši a Martininy rodiče – byla to prostě velká akce. Chvíli po jedné hodině jsme vyběhli a musím říci, že to pro mnohé z nás bylo peklo (sedavá práce bez pohybu a aktivní chlastání večer před závodem asi není to pravé). Jako první doběhl Robert, čímž nás staré borce běžce totálně dostal a zahanbil. Výsledkovou listinu naleznete na sportovní části webu fy Iscarex.

1. Robert (00:55:46)
2. já (00:58:23)
3. Raďa (00:59:59)
4. Vlastik (01:05:03)
5. Tomča (01:06:12)
6. Bob (01:14:37)
7. Poki ml. (01:15:19)
8. Iva (01:15:21)
9. Míša (01:15:42)
10. Monika (01:19:33)
11. Michal (01:19:33)

Na vrcholu Pradědu na nás čekala početná banda lidí  – manželky, dcery, rodiče, takže asi budeme nejlépe zdokumentovaní běžci v historii závodu. Zde je zatím pár odkazů na již publikované fotky:

• naše galerie
• Radkovy fotky
• Běh na Praděd – foto Iscarex team

Jakmile jsme se trochu zotavili z běhu, vydali jsme se na guláš, který jsme docela dlouho okupovali . Než jsme vyrazili dolů, tak jsme ještě v cíli dlouho zevlovali, bylo pěkně a bylo příjemné jen tak sedět, ležet a vychutnávat tu pohodu po doběhu, navíc jsme nikam nespěchali.

Terezka se nahoře seznámila s jedním pěkným pejskem . Dolů se šlo přes Švýcárnu, kde se počítalo, že se najíme, nakonec až tam jsme zjistili, že tak pozdě už nám nic nedají . Navečeřeli jsme tak v restauraci na Ovčárně a někteří na Figuře. Večer jsme opět skončili na společenské místnosti, celá banda se rozdělila na skupinku sledující fotbal a na holky (plus Michal) klábosící někde na pokoji. Začátek byl pozvolný, o to bouřlivější byl konec. My s Marťou jsme odpadli brzo, protože já jsem chtěl vstávat na východ slunce, ale pár vytrvalců skončilo ve sklepě, kde do tří hodin pařili na jedno vypálené cédéčko folkové hudby. Obzvlášť písnička Generál Laudon se stala hitem večera .

Neděle

Já jsem ráno vstával v 6:15, abych stihl východ slunce. Už když jsem vylezl z chalupy, tak byl východní obzor pěkně rudý. Myslel jsem, že už jej nestihnu, a tak i přes bolavé tělo jsem do svahu vylítl jak raketa . Naštěstí jsem nic nezmeškal, východ byl fakt krásný, udělal jsem spoustu fotek a poseděl chvíli zahloubaně nad tou podívanou. Byl jsem moc rád, že jsem se přinutil vstát . Byl jsem překvapen, že takových nadšenců jako já, bylo na hřebenech víc – napočítal jsem nejmíň pět lidiček.

Po návratu na Veroniku jsem se ještě na chvíli přitulil k Marťe. Kolem oběda jsme vyrazili na procházku k Velkému kotli a z tama zajímavou pěšinou po vrstevnici zpět. Ta cesta mě úplně nadchla, byla to nádherná podzimní procházka . Zbytek bandy vstával docela pozdě (krom Roberta a Martiny, kteří šli na Jelení studánku), někteří šli později na Barborku a na Ovčárnu. Po příchodu na chalupu jsme se docela rychle dobalili, vysáli a vše zkontrolovali a pelášlili na kyvadlo o půl třetí. Domů do Prahy jsme dojeli kolem osmé hodiny.

Odkazy na mapy:

Více fotek najdete v galerii.