Krkonoše na sněžnicích

Z důvodu velkého úspěchu výletu na sněžnicích v Krkonoších minulý rok jsme se rozhodli, že jej letos zopakujeme. Původní termín jsme stanovili o měsíc dříve, tj. 14. – 15. února. Vzhledem k tomu, že byl Poki nemocný, Raďa simuloval práci v Brně a i počasí se spiklo proti nám, jsme výlet zrušili. Místo toho jsme slavili s Robertem a Martinou společného Valentýna :-) . Výlet jsme nakonec přesunuli na víkend 14. – 15. března. Už to nebyla pánská jízda, ale jely s námi i holky (manželky). Poki opět nemohl, protože si hřál kůži v Turecku. Celá akce začala v sobotu ráno po mojí službě. Jeli jsme v následující sestavě: já, Marťa, Robert, Marťa P., Raďa.

Sněžnice jsme tentokrát nepůjčovali v Bartsportu, ale v Hanibalu (http://www.hanibal.cz/pujcovna/). Cena byla o trochu lepší, výběr byl daleko větší a hlavně byla rychlejší domluva. Z nabízených typů jsme vybrali více druhů, abychom je mohli vyzkoušet:

Sněžnice MSR Denali Classic
Sněžnice TSL 325
Sněžnice TSL 217

Z Harrachova na Martinovku

Ráno bylo trochu akční, protože jsem po 7.h. končil službu v práci a potřebovali jsme být v 9:45 ve Vrchlabí. Robert nás měl vyzvednout 7:45 na depu Hostivař, ale trochu se zpozdil, protože s Marťou zabloudili. Autobus jsme nakonec v pohodě stihli, a tak jsme do Harrachova přijeli kolem 10:40. Počasí bylo takové nevýrazné – zataženo, vrcholky v mracích, semtam slabé sněžení a ojediněle sluníčko. Z Harrachova jsme vyrazili po červené, později po zelené. Dlouhou dobu jsme šli kolem státní hranice, ze které jsme pak odbočili na Voseckou boudu. Na Martinovu boudu, kde jsme měli domluvený nocleh, jsme přišli po hřebenu (červená značka) po18.h., už skoro po tmě.

Během cesty jsme si v některých úsecích docela mákli. Nejhorší byl výšlap na Luboch, a pak krátký úsek mezi hranicí a Voseckou boudou, kde se to i na sněžnicích hodně bořilo a každý metr nás stál spoustu potu. Hlavně holky toho měly dost :-) , ale chtěly to samy :-) . O to víc jsme se těšili na Voseckou, s tím že něco zakousneme a doplníme tekutiny. Bohužel to skončilo jen u pivka a čaje, protože kromě palačinek neměli už nic na jídlo, což bylo tak trochu smutné.

Kousek nad Voseckou mi Marťa hladem málem spadla do mdlob, a tak jsme na chvíli zastavili. Snědla krajíc suchého chleba a hned bylo lépe :-) . Na Martinovku jsme došli až skoro za tmy slušně unavení, ale spokojení. Po vyzvednutí klíčů jsme se šli trochu zcivilizovat, protože v 19 hodin byla večeře (Poki myslel na naše bříška a objednal nám i polopenzi – 600 Kč). Martinova bouda mě úplně uchvátila, moc se mi líbila restaurace se svými kachlovými kamny a dřevěným obložením. Také pokoje byly zcela vyhovující a víc než odpovídající ceně v těchto končinách. Na večeři jsme dostali bramborovo-houbovou polévku, guláš a moučník. Po večeři jsme zůstali ještě chvíli dole v restauraci , kde vládla příjemná rodinná nálada. Koupili jsme si jednu sedmičku vína a relaxovali. Marťa P. se nějak vzpamatovala (jak jsem předpovídal) a docela se rozjela a laškovala s číšníkem. Svoje chvilkové oživení svalovala na únavu :-) . Všichni (i okolní hosté) se dobře bavili. Jakmile jsme dopili víno v restauraci, tak jsme se přesunuli k nám na pokoj, kde nás čekala ještě další práce, protože Raďa po celou dobu tahal na zádech další sedmičku sektu :-) . Otevřeli jsme oříšky a už hodně unavení se nutili do šampáňa – nakonec jsme jej vysosli, nejsme přece žádni nezkušení janci :-) . V noci jsme s probudili všichni úplně zpocení. Jazyk se nám lepil na patro a v místnosti mohlo být tak 35 stupňů. Otevřel jsem dokořán okno s tím, že ho Raďa zavře. I přes sliby že neusne, jsem ho nakonec o dvě a půl hodiny zavíral opět já – byla mi naopak trochu zima :-) .

Odkazy na mapy:

Cesta do Špindlu

Druhý den jsme po různých úvahách notně zkrátili. První nadnesené představy o výšlapu na Sněžku padly už včera. Kratší trasa přes Luční boudu a Výrovku padla jakbysmet, a tak jsme šli akorát k chatě pod Malým Šišákem a po žluté k boudě U Bílého Labe a dolů do Špindlu po modré.

Ze začátku po hřebenu se šlo dobře, sníh byl tvrdý a vyfoukaný, ale nebylo pořádně vidět a docela foukalo. U Špindlerovky jsem všechny ukecal, že zkusíme restauraci v chatě pod Malým Šišákem. Nápad to byl výborný – všichni jsme si pochutnávali na všech těch dobrotách (na vrcholu pomyslného žebříčku skončily moje borůvkové knedlíky). Ceny byly vesměs lidové vzhledem k tomu, že to je vojenské zařízení. Někde kolem Bílého Labe začalo trochu poprchávat. Ve Špindlu jsme stihli hned první autobus kolem 16. hodiny a moc jsme si libovali, že v tom škaredém počasí ještě nejsme někde nahoře.