Oslava prvního jarního dne na běžkách v Jeseníkách

První jarní víkend jsme trávili na chalupě u Raďových rodičů. Jarně to tu ale moc nevypadalo – sníh sice utál, ale pořád ho tu ještě spoustu zbývalo. Přesto jsme si v pátek řekli, že budeme spíš lenošit a schované běžky už necháme odpočívat. Dopadlo to nakonec ale úplně jinak, než jsme původně plánovali :-) .

V sobotu jsme se oba probudili už v 7:15 a modrá obloha nás přímo lákala ke vstávání a změně plánů. Zjistili jsme, že v 8:13 nám odjíždí autobus z Rýmařova až na Ovčárnu, takže jsme se rychle sbalili, vytáhli běžky a nechali se zavézt na nádraží. Autobus byl plný podobných nadšenců jako jsme my, kteří si chtěli užít nádherné počasí a trošku si zasportovat. Na Ovčárně jsme byli kolem 9:15. Raďa trošku přimázl běžky fialovým voskem a vyrazili jsme směr na Praděd. V půlce cesty jsme potkali rolbičku a skútr, kteří nám krásně upravili stopu. Sluníčko pařilo a z nás tekly první kapky potu. Na Pradědu jsem se musela posilnit zelňačkou a Raďa pivkem. Náš další cíl byla chata Švýcárna.. Ta byla v pohodě, protože jsme k ní vlastně jen sjeli a nemuseli vydávat žádnou větší aktivitu. Moc jsme se tu nezdržovali a vyrazili dál po modré značce na Červenohorské sedlo. Tato trasa je proslavená, takže lidí tu bylo jako na Václaváku, což nám trošku kazilo zážitek, ale na druhou stranu všichni pěkně valili. Vždycky mám docela strach ze sjezdu kousek za Švýcárnou, ale tentokrát to bylo v pohodě – bylo tu hodně sněhu, prašan, žádné zledovatělé koryto. Cesta na Sedlo uběhla rychle, vlastně je to také pořád z kopce, takže jsme už ve 12 hodin seděli v bufetu na jídle. Dali jsme si borůvkové knedlíky, které jsme si původně chtěli dát na zpáteční cestě na Švýcárně, ale pak jsme usoudili, že tam bude narváno, tak jsme šli raději do jistoty tady. Zpátky jsme se vydali po červené značce. Vyrolbovaná sice nebyla, ale před námi ji prošláplo několik běžkařů. Navíc vede mnohem zajímavější krajinou a skoro nikoho jsme tu nepotkali. Vychutnávali jsme si zde ty haldy sněhu a sluneční paprsky, ve kterých se vše kolem krásně třpytilo.

Zabrat nám dal až prudký kopec před Švýcárnou, kde se mi hůlky i lyže bořily a zajížděly do hlubokého sněhu. Ze Švýcárny se mi pak stoupání zdálo jako rovinka a pěkně jsem se rozběhla, až mi Raďa ani nestačil a prosil ať zpomalím :-) Udělali jsme ještě pár pěkných fotek s Pradědem a sjeli ke Kurzovní chatě, kde jsme si dali polívku a pivko. Bylo teprve 15 hodin, a tak jsme se rozhodli, že zůstaneme u našeho původního plánu a zkusíme dojet až na Skřítek. Od rozcestí na Barborku jsme to střihli nahoru na Petrovy kameny a napojili jsme se na červenou značku, která vede po hřebenu. V tuto dobu už tu bylo taky jen pár běžkařů a sluníčko se začalo pomalu sklánět k obzoru. Nožky už nás sice trošku pobolívaly, ale věděli jsme, že nás čeká už jen rovinka, sem tam kopeček, pak zase sjezdík, nic moc náročného.

Jen občas nám stoupnul adrenalin, když jsme docela rozjetí trefovali stopu mezi tyčovým značením :-) Z hřebenů byly nádherné výhledy do údolí, kde po sněhu už nebylo ani památky. A tady ještě 2 metry sněhu, omrzlé a zafoukané stromky, prostě zima se tu ještě nechtěla vzdát a předat svou vládu jaru. Ze Ztracených kamenů už jsem si na některých místech běžky sundávala, protože sjezd byl prudký a nechtěla jsem, aby mě Raďa musel seškrabávat z nějakého stromu. Od rozcestí se žlutou značkou jsem je zase nasadila, cesta byla široká a hezky urolbovaná. Kolem 17:30 jsme dojeli na Skřítek. Ještě jsme se rozhodovali, jestli to nevezmeme kolem Škaredé jedle do Žďárského potoka a odsud až na chalupu, ale stačilo to. Raději jsme šli do restaurace na čaj a pak v 18:15 na autobus do Janovic.