Dolomity 2009

Po téměř třech letech jsme se opět domluvili na vylezení pár ferrat v italských Dolomitech. Minule jsme nepokořili náš cíl Tofanu de Rozes, a tak hned od začátku bylo jasné, kam vyrazíme . Kromě Tofany jsme si řekli, že ještě zkusíme protější skalní seskupení Cristallo. V přípravných fázích prodlouženého výletu jsme si poslali snad tisíce mailů a jednou jsme skončili v resturaci U Celnice. Na cestu jsme vyrazili v pátek brzo po poledni v následující sestavě:

• já – během výletu s přezdívkou Ivano Dibona
• Robert – s přezdívkou Nejvíc nejnabušenější šerpa
• Poki – profláklý jako Scarpa
• Raďa – známý též jako Elasťák

Počasí mělo být během celého víkendu pěkné až na sobotu . Jedinou nepříjemnou věcí byla moje právě prodělaná rýma, kterou jsem pak nakazil skoro všechny naše vrcholové horolezce:-).

Fotky z akce najdete v galerii Dolomity 2009

Pátek – cesta do Dolomit

Sraz byl v pátek ve dvě na Nových Butovících. Čekali jsme Pokiho s mírným zpožděním (tj. rozmezí 30 minut až hodina), ale ten mrška jedna podšitá už na nás čekal v doktorských pantoflích na parkovišti. Dokonce splnil slib s vyčištěním auta a koupením večeře . Hodili jsme do kufru všechny věci a mohli jsme vyrazit. V Plzni jsme udělali půlhodinovou přestávku na nákup všeho jídla. Někde před Mnichovem jsme zastavili na odpočívadle, kde nás Poki pohostil vepřovými řízky a bramborovou kaší, které kupuje někde na Zbraslavi za nicotný peníz. Cesta dál po dálnici byla nekonečná, naštěstí byla v autě sranda . Téměř bez zastávek (rakouská dálniční známka, výběr z bankomatu) jsme kolem desáté dojeli do kempu Olympia u Cortiny. Trochu jsme zmatkovali u vstupu, protože jsme si mysleli, že nás dovnitř s autem nepustí. Šli jsme tedy se všemi věcmi pěšo hledat místo na stan a když šel Poki pro auto, tak s ním měl opravdu problém – vjezd byl povolen do 23h. . Při stavění stanů jsme se trochu zasmáli, když Poki zjistil, že mu chybí na stanu jedna vypínací tyč. Měli jsme stejné stany (koupené v Americe s Pokim st.), a po chvíli kluci zjistili, že jejich stan vypadá trošku jinak . Naštěstí zapracovala lidová tvořivost a chybějící tyčka byla nahrazena pěknou tenkou halůzkou a mohlo se jít spát.

Sobota – výšlap na Rifugio Lorenzi po ferratě Ivano Dibona

Ráno jsme vše sbalili, protože jsme měli následující noc spát na domluveném rifugiu Lorenzi. Neměli jsme kam spěchat, protože recepci otevírali až v devět hodin. Takže po snídani s teplým čajem a zaplacení kempu (1 auto a 4 osoby = 27 €) jsme autem dojeli k rifugiu Ospitale. Tam jsme na parkovišti nechali auto a obtěžkaní baťohy vyrazili po značené cestě č. 203 k ferratě Ivano Dibona. Jakmile jsme vylezli zpoza lesa, tak se začaly objevovat zbytky baráků a střeleckých postavení z první světové války. Počasí bylo přesné jako hodinky, protože chvíli po poledni se z dálky začaly ozývat hromy a po chvíli se spustil slíbený deštík. Moc dlouho jsme se nerozmýšleli a trochu sešli k jedné vykutané díře, kde jsme přečkali zhruba hodinu a půl trvající déšť. Blesky se nám naštěstí vyhnuly . Z pohody jeskyně bylo fascinující pozorovat masy mraků přelévající se přes protější štíty a valící se hluboko v údolí. Naštěstí se počasí opravdu umoudřilo a mohli jsme pokračovat.

Sice se nám nad hlavami honily mraky, sem tam jsme vlezli do mlhy, ale později se začalo ukazovat sluníčko. Výstup byl až na malé kousky bez jištění, které nebylo potřeba, protože se šlo převážně po pěkných pěšinách. Trochu nás vyčerpal výšlap uzkým hrdlem nad odbočkou do údolí. Pod vrcholem Vecio del Forme jsme potkali skupinu turistů. Po malé svačině a krátkém sestupu nás čekal výstup na Crestu Bianca, který nám sebral veškeré zbývající síly . Na posledním vrcholku před rifugiem jsme Robertovi říkali, ať si ještě zaběhne na Cristallino d'Ampezzo, ale poslal nás do …:-).

Před rifugiem Lorenzi jsme ještě přešli slavný lanový most a byli jsme v cíli – začalo se pomalu šeřit. Ubytování na rifugiu stálo i s polopenzí 43 € (bez jídla to byla zhruba dvacka). Dostali jsme pokoj pro tři a zrovna Poki si vylosoval bandu docela oslavujících Němců . Po vybalení a lehké hygieně jsme šli na večeři, která sestávala ze dvou chodů – špaget a vepřového masa s brambory. Dole v restauraci se nám líbilo (a těm Němcům ještě víc), a tak se stalo, že jsme vypili téměř pět litrů výborného červeného vínka .

Odkazy na mapy:

Nedělě – výstup na Cristallo di Mezzo po ferratě Marino Bianchi

Ráno se vstávalo docela brzo. Někteří nešli ani na snídani, která se konala chvíli po sedmé hodině a když my jsme vstávali, tak už dávno byli pryč. Na snídani bylo bílé pečivo se sýrem, šunkou, marmeládou, … – všeho bylo dostatek a najedli jsme se dobře. Po chvilce balení jsme baťohy nechali u baru a na lehko se vydali po ferratě Marino Bianchi na vrchol Cristallo di Mezzo. Šlo se v pohodě, pěkná ferrata s pár žebříky nic moc náročného. Na vrchu byl nádherný výhled. Dole na rifugiu jsme byli za chvilku, vzali jsme bágly a i když většina rozumných lidí se nahoru a dolů dostane lanovkou, my jsme to dolů doslova „seběhli“ pěšky. Dole jsme se na chvíli rozvalili u umělého jezírka a přemýšleli, jestli do něj skočit či ne. Dali jsme si oběd z vlastních zásob a diskutovali co dál. Měli jsme dvě varianty, buď jít přímo dolů k autu nebo zkusit ještě protější kopce Pomagagnon s ferratou Terza Cengia. Bylo brzo, a tak vyhrála druhá varianta.

Bohužel to nebylo úplně šťastné rozhodnutí, protože jsme po docela kvalitním výstupu k ferratě zjistili, že se nám moc nelíbí hodně „vzdušná“ traverza bez jištění. Po krátké debatě jsme se rozhodli pro ústup . Vrátili jsme se asi tři kilomety na poslední křižovatku a sestoupili do údolí vedoucího k autu. Asi nám bylo horko nebo měl Poki roupy, a tak proběhla trochu menší vodní válka .

Pak už jsme jen spěchali k autu, abychom stihli ještě otevřenou kancelář v kempu (měli do šesti). Po příjemném osvěžení v horké vodě ve sprchách a dvou chodů večeře z ešusu jsme opět skončili u vínka. Tentokrát jsme se tak nerozvášnili, asi protože jsme seděli venku a byla docela kosa, možná jsme byli unavení.

Odkazy na mapy:

Pondělí – výstup na Tofanu de Rozes po ferratě Giovanni Lipella

Dnešní den byl vrcholem celého výletu, protože jsme šli opět zdolat Tofanu de Rozes. Po brzkém budíčku jsme posnídali, sbalili všechny věci a přes Cortinu se vydali pod náš vytoužený vrchol. Auto jsme nechali na jednom z parkovišť a vydali se nahoru. Po docela pohodovém stoupáni jsme se dostali do sedla Col dei Bos, které jsme si pamatovali už z minula. Cestu k záčátku ferraty a tunelu, na který jsme se všichni těšili, jsme zvádli překvapivě rychle. Ještě než jsme vlezli do tunelu, tak jsem si odskočil do Gallerie del Castelletto. Doporučuji si tam zajít, je to pár metrů od tunelu a na konci dlouhé galerie na vás bude čekat kanon z první světové války. Tunel jsme zvládli hravě a i cestu pod ferratu Giovanni Lipella. Čekali jsme, že to bude krátká ferrata, ale opět jsme se zmílili. Cesta k Tre Ditě nám trvala pár hodin a byla to pěkná fuška.

Nejvíc nám (mě osobně) dělaly problémy „vzdušnější“ chodníky bez jištění. Prostě jsem se necítil úplně nejlíp, když jsem šel po úzké štěrkové pěšince a věděl jsem, že když mi to ujede, tak letím pár set metrů ). Z toho důvodu jsme se právě na Tre Ditě rozhodli, že poslední úsek raději obejdeme druhou stranou. Na vrchol jsme začali lézt v době, kdy téměř všichni už lezli dolů . Na vrcholu bylo nepříjemně chladno a větrno s mraky. Osobně jsem se už viděl někde dole v klídku . Rychle jsme vypili vrcholové šampaňské (které jsem celou dobu nesl – už to neudělám) – naštěstí nás tam bylo víc – podělili jsme se dalšími Čechy a Italy. Všichni docela čuměli, když jsme to šáňo vytáhli – nevím, zda si ťukali na čelo nebo to brali do pohody jako my:-). Cesta dolů k riffugiu Giussani nám zabrala hoďku. Po zabydlení se ve vrchní části chalupy a hygieně v korýtku studené vody jsme sešli dolů na večeři. Poté následovalo opět vínko – nebylo tak dobré jak na první chalupě a navíc restauraci zavírali docela brzo.

Odkazy na mapy:

Úterý – sestup k autu a cesta domů

Snídaně v rifugiu Giussani nestála za ty prachy, dostali jsme pár kousků chleba a k tomu marmeládu. Aby jsme dole u auta nebyli tak brzo, tak jsme si to stejně jak minule prodloužili podél Punta Anny po ferratě Astaldi. Na rozcestí kousek od rif. Pomedes jsme sešli k rifugiu Dibona, kde jsme dali sestupové pivko. Seděli jsme na terase a bylo nám náramě dobře. K autu jsme to měli zhruba hodinu dolů, a pak podél potoka.

Předchozí den jsme hned na začátku minuli pěknou chatku s posezením a luxusním korýtkem, a tak jsme se k němu ten den vydali, abychom si udělali oběd. Sluníčko nám pěkně svítilo na hlavami, bylo krásně teplo, a tak se nám piknik vydařil. Dali jsme dvě porce těstovin s podobnými rajčatovými omáčkami. Raďa se jal vyčistit korýtko, ve kterém se s Pokim poté vyrochnili. Za ty dvě hodiny na sluníčku jsme se všichni trochu spálili . Zpět jsmě se nevraceli přes Cortinu, ale přes La Villu. Cesta zpět byla jako obvykle nekonečná. Jediným zpestřením byla návštěva Burger Kingu kousek za Mnichovem.

Závěr a nějaké to ponaučení

Letošní Dolomity se vydařily s velkým V . Počasí super, hory super, výhledy fantastické a zapotili jsme se taky dobře.

Pár poznatku pro příští akci:

• na rifugiech jsou postele s peřinami nebo přikrývkou, takže není potřeba tahat spacák
• je vhodné si s sebou vzít nějakou žíňku na umytí, protože nahoře v chatách není většinou dost vody na sprchu (v obou bylo jen umyvadlo)
• bylo dobré si chaty domluvit dopředu
• při cestách po via ferratách je dobré si kromě mapy brát i podrobného průvodce, ve kterém jsou informace o dané ferratě (obtížnost, délka, terén – obzvlášť je dobré si dávat pozor na jméno „vzdušné“ apod)

Zajímavé odkazy

• Dolomity – Okolí Cortiny
• fotky z okolí Cortiny
• Rifugio Cmillo Giussani
• RIFUGIO LORENZI
• Meteoalpin
• galerie Dolomity
• VF Ivano Dibona
• Cortina Dolomites
• Dolomity, 9. – 18. 8. 2006
• Dolomity – Arabba 2006