Českosaské Švýcarsko - Pravčická brána

V neděli nás čekala turisticky více navštěvovaná část Českého Švýcarska – plavba na lodičce v Edmundově soutěsce, Pravčická brána a pak několik krásných vyhlídek. Na mapě se to zdálo všechno kousek, ale nakonec jsme ušli 35 km a do Jetřichovic došli až po tmě.

Ráno jsme využili autobusu a v 8:54 se přesunuli do Hřenska.

Po žluté značce jsme si vyšplhali na vyhlídku, která byla v opravdu žalostném stavu (popadané stromy, vyvrácená zábradlí, rozpadlé schody atd.). Vrátili jsme se pak dolů a po červené značce jsme prošli Hřenskem mezi všudypřítomnými vietnamskými stánky. Hřensko nás opravdu neoslovilo – na to, kolik peněz mají z turistického ruchu… Naproti hotelu Klepáč jsme odbočili na žlutou značku, kde začínala Edmundova soutěska. Podél toku říčky Kamenice jsme procházeli pod skalními převisy, několika tunely, až jsme došli k místu, odkud se dá pokračovat pouze na lodičkách. Za 70 Kč nás čekala asi dvacetiminutová plavba 960 metrů dlouhým údolím doprovázená vyprávěním převozníka, který nás upozorňoval na zajímavé skalní útvary, jako například Strážce, vodníkovo křeslo, opičky, draka a jiné. Za největší atrakci tu považují umělý vodopád, který je uváděn do chodu převozníkem, jenž přes táhlo umístěné nad vodou, otevírá stavidlo umístěné vysoko ve stráni. Vzhledem k tomu, že Divoká soutěska je z technických důvodů uzavřena, odbočili jsme u Mezního můstku na zelenou a vystoupali po tzv. Dlouhém schodišti do Mezné. Odsud už byla v dálce vidět Pravčická brána. Čekala nás příjemná vrstevnicová cesta po žluté ke Třem pramenům (tzv. Mlýnská cesta).

Tady jsme se připojili k davům turistů stoupajícím k symbolu NP České Švýcarsko – Pravčické bráně, která nedávno bojovala o postup do semifinále v anketě o sedm přírodních divů světa. Výstup to byl docela dlouhý a namáhavý (zvláště pro ty, kteří šli v bačkůrkách – potkali jsme takových několik). Do areálu Pravčické brány se vybírá vstupné 75 Kč. Chvilku jsme váhali, ale když už jsme byli tady, tak jsme zaplatili a mohli tak navštívit několik vyhlídek a kochat se pohledy nejen na samotnou Pravčickou bránu, ale také pohledy na další dominanty Českého a Saského Švýcarska. Počasí bylo nádherné, takže to opravdu stálo za to. Vůbec se nám odsud nechtělo, ale vzhledem k tomu, že už bylo po 14. hodině, tak jsme vyrazili dál po červené.

Pěšinka se kroutila po úbočí pískovcových skal až na Mezní louku, kde jsme si trošku odpočinuli u pivka a přemýšleli, jestli počkáme hodinu na autobus nebo budeme dál po svých pokračovat až do Jetřichovic (cca 13 km). Nožičky mě už bolely, ale na druhou stranu se mi tu moc líbilo a chtěla jsem vidět víc Bylo tedy rozhodnuto. Po červené jsme nejprve vystoupali na vrchol Větrovec, odkud jsme mezi skalisky pokračovali po hřebeni k Malé Pravčické bráně. Kousek odsud jsme navštívili i loupežnický hrad Šauenštejn. Dá se k němu dostat pouze pomocí soustavy ocelových žebříků, skalních schodů a visutých můstků. Odměnou je potom strhující výhled do blízkého okolí. Cesta nás dále vedla do hlubokých smíšených lesů po skalní římse s dalšími krásnými výhledy. Bohužel už na rozcestí Pohovka jsme věděli, že na další naplánované vyhlídky (Rudolfův kámen, Vilemínina stěna a Mariina vyhlídka) nemáme šanci se dostat za světla. Začalo se totiž docela rychle stmívat. Přesto jsme se do Jetřichovic nevydali po zelené, ale riskli jsme to dál po červené. Rudolfův kámen jsme vynechali s vidinou toho, že stihneme snad alespoň Mariinu vyhlídku. Raďa mě vybavil čelovkou a plni nadšení z „noční“turistiky jsme šplhali na Mariinu skálu. Překvapili jsme tu dva borce, kteří si zde vychutnávali západ slunce a měli v plánu počkat si i na východ slunce, který tu musí být opravdu nádherný. Dolů jsme sestupovali už za úplné tmy, naštěstí nám světlé pískové cesty alespoň trochu naznačovaly cestu. Super dobrodružství Jen škoda těch vyhlídek – no a alespoň máme důvod se sem vrátit 

Více fotek v galerii.

Odkazy na mapy: