Washington D.C.

Na víkend 6. – 9. října jsme naplánovali Washington D.C. Počasí mělo být pěkné, a tak jsme v sobotu ráno v 5 hodin vyrazili po I-20 směr Columbia a dál po I-95 směr Washington D.C.

6.10.2007 – sobotní cesta do Quantica

Vstávali jsme v 4:30 a můžu říci, že to bylo po hodně dlouhé době, co jsem tak brzo vstával. Nebylo to vůbec lehké , ale nějak jsme to zvládli a chvíli po páté odjížděli z Augusty. Řídila Marťa a ja válel šunky a trochu klimbal. Cesta docela ubíhala, naštěstí byl minimální provoz, takže se jelo v pohodě. Kolem osmé jsme měli za sebou celou Jižní Karolinu a byli na hranici se Severní Karolinou u informačního centra (tyto visitor centra jsou na hranicích mezistátních dálnic – lze se tam občerstvit, zajít na toalety a vzít si mapy a tolik informačních letáku, kolik jen unesete . Dali jsme chleba a kafe a jeli dál. Kolem dvanácté jsme projeli celou S. K. a byli v dalším informačním centru, tentokrát na hranici s Virginií. Po krátké přestávce jsme vyrazili dál. Po dálnici se jelo docela v pohodě, jen pár trucků a jinak samí turisti, karavany apod. Kolem Richmondu doprava trochu zhoustla, ale pořád se jelo docela rozumně. Kolem třetí jsme dojeli do Quantica, kde jsme měli přespat tři noci (ujeli jsme přibližně 520 mil). Byl jsem až překvapen, jak snadno proběhl check in – tzn. že jsem nic nepo…l při zarezervovaní . Nakonec jsme místo pokoje dostali suite s obývákem a ložnicí a to za lidovou cenu $30. Po rychlém zabydlení jsme vyrazili do tamního „Marine“ muzea a dobře jsme udělali, protože bylo na co koukat. Budova muzea měla tvar vlajky vztyčované bandou mariňáků a uvnitř ní byly různé expozice o mariňácích od jejich počátků až do současnosti – provedení bylo prostě skvělé a vstup zadarmo. Bohužel jsme to tam stihli jen rychle prolítnout, protože v pět hodin zavírali. Zajeli jsme pak ještě do obchodu a nakonec jsme skončili v Burger Kingu (našem oblíbeném fast/junk foodu).

7.10.2007 – neděle ve Washingtonu

Ráno jsme vstali v sedm a kolem osmé jsme vyrazili směr Washington D.C. – tedy ne tak úplně. Prvním cílem bylo dostat se do Springfieldu, kde je poslední zastávka metra, která se jmenuje Franconia/Springfield. Paní na recepci nám doporučila, že je lepší využít metro než jet do centra autem, protože je těžké sehnat parkovací místo a navíc je to drahé. Stání u metra bylo o víkendech a státních svátcích zadarmo, takže jsme zaparkovali, koupili celodenní lístek ($6,5) a vyrazili do centra. Vystoupili jsme u Arlington cemetery – pro nás neznalce to je ten velký vojenský hřbitov se spoustou těch typických bílých mramorových křížů, jak je vidíte ve filmech. Hřbitov byl fak pěkný, krásně upravený, navíc z něj byl pěkný výhled na město. Poté jsme vyrazili do centra, nejdřív k Lincolnovu památníku, dále podél toho jezera, kde se potkali Forest a Jenny ve F. G., kolem památníku Druhé světové války až k Washington monumentu (ten obrovský sloup – prý nejvyšší místo ve městě). Pokračovali jsme k Bílému domu, koukli se na něj skrz mříže, a poté zapadli do „White House visitor center“, kde to bylo o ničem – pár fotek z historie a povídání jak se žije ve W. H. – obzvláště jak se daří kočkám a jiné rodinné havěti Na oběd jsme dali nějaké připravené chleby a pokračovali ke Kapitolu. Udělali jsme pár fotek a šli dále do poštovního muzea. Marťa se chtěla mrknout na nějakou katedrálu, takže jsme nasedli na metro a vyrazili jejím směrem. Naneštěstí od stanice metra to byl ještě kus, pěšky se nám nechtělo a jediná možnost bylo nasednout na bus. Byli jsme unavení a navíc nám tu katedrálu zavírali za půl hoďky (5 p.m.), takže jsme se na ni vyprdli a jeli zpět do města. Zašli jsme místo toho do přírodovědeckého muzea. Z něj jsme odcházeli o půl sedmé, protože zavírali. Chtěli jsme ještě stihnout západ slunce, ale bohužel stihl jsem už jen vyfotit typickou záři za sluničkem a v popředí Washington monument. Už předtím jsme se rozhodli, že zůstaneme ve městě a uděláme nějaké noční fotky, takže jsme sedli na lavičku a za postupného stmívání snědli naši večeři v podobě obložeňáků. Dále následovala naše večerní procházka alias „naše noční padesátka na metro“ – nejdřív musím zmíňit předpoklad, podle kterého jsme počítali s tím, že pojedeme zpět ze stejné stanice, na které jsme ráno vystoupili, tj. Arlington Cemetery. Z tohoto pohledu jsem Marťu překecal, že půjdeme vyfotit ještě Kapitol než půjdeme směrem na metro. Vykonáno. Vyfoceno. Pak jsme šli zase zpět až k Washington monumentu, Lincolnovu památníku, a pak už jen přes řeku Potomac na metro. Už na mostě jsem si dělal srandu, že metro bude zavřené (bylo tak 8:30 p.m.) a taky že bylo – kdo by z amíku chodil po sedmé hodině pěšky na metro, maximálně tak prdlí Češi. Pěkně nás to nakrklo, byli jsme už docela hodně unavení. Čekala nás dlouhá štreka do výchozí pozice, cestou jsme prokleli vše, co se dalo . Nakonec jsme metro chytli ze stanice „Smithsonian“ a jeli dom.

8.10.2007 – ponděli ve Washingtonu – „Columbus day“

Ráno jsme vstávali ještě dříve než předchozí den, protože jsme chtěli získat lístky na vyhlídku na Washington monumentu a do Kapitolu (vše je free na principu „kdo dřív příjde, ten dřív mele“). Cestu do města jsme zvládli úplně stejně jako předchozí den s tím, že jsme vystoupili na „Smithsonian“. Lístky jsme sehnali v pohodě. Nejdřív jsme šli do Kapitolu, a to přesně v 11:10. Předtím jsme však dle předpisu museli sníst všechno jídlo, vypít a vyhodit všechny flašky a nakonec Marťa vyhodila i jablka, o kterých jsme doufali, že si je snad budem moci nechat . Ještě před Kapitolem jsme stihli zajít do botanického skleníku a do muzea amerických indiánů. Jinak Kapitol mohl být super, ale prolítli jsme ho tak závratnou rychlostí a průvodce kecal pořád nejaké žvásty, takže jsem z toho měl takový nevalný pocit. Zato Washington monument byl monumentální, tedy spíš výhled z něj. Poté, co jsme sestoupili dolů, jsem Marťu ještě přesvědčil na Jeffersonův památník. Cestou jsem nám koupil nanuka, takže se ji hned šlo dobře . Naším posledním cílem bylo Národní letecké a vesmírné muzeum, na které jsem se těšil obzvláště já. Můžu říci, že jen na takové nic moc důkladné turistické shlédnutí by bylo potřeba celého dne. Je tam opravdu co dělat, ale to asi ve všech muzeích ve Washingtonu. Po zavíračce jsme vyrazili na metro a jeli do Quantica. Cestou jsme koupili pizzu a udělali si pohodový večer (byl hodně kratký, prože jsme šli hned spát Musím říct, že po všem tom chození jsme měli pocit jako bychom měli nohy ze železa a nachozeno nejméně padesátku.

9.10.2007 – úterní cesta domů

Cestu zpět jsme si naplánovali trochu jinak. Důvodem bylo jet trošku kopcovitější krajinou a dále pak navštívit nějakou z mnoha jeskyní Apalačského pohoří. Den před tím jsme vybrali Luray, která měla být podle všeho tou nejlepší. Vyrazili jsme po osmé a o půl desáte jsme byli u jeskyně. Vstup stál $20 a myslím, že to stálo za to. Poté nás už jen čekala cesta po I-81, I-77 a I-20 domů. Apalačské pohoří bylo fajn, začínal tam zrovna podzim, takže stromy začínaly hrát všemi barvami, ale dálnice byla na muj vkus docela plná a nejelo si mi úplně nejlíp mezi těmi všemi náklaďáky v tom našem prdítku. Domů do Augusty jsme dojeli kolem půl deváté.

Více fotek najdete v galerii