Vennbahn: Roetgen-Monschau

Po pár letech v Belgii jsme konečně vyrazili s koly na Vennbahn. Tato cyklostezka vybudovaná na původní železniční trati vede přes tři země (Německo, Belgie, Lucembursko) z Cách (Aachen) do Troisvierges. Na začátku kopíruje pohoří Hoge Venen, kam jsme párkrát zajeli už předtím. Tím, že jde o původní vlakovou trať, tak cyklostezka objíždí velké kopce a stoupání jsou hodně pozvolná. Semtam se dá projet i tunelem, po viaduktu nebo kolem nádraží, a to vše v pěkné přírodě. Prostě pro děti jak stvořené . Po dopoledním lenošení jsme se narychlo sbalili a s vyhlídkou na rychlé spršky jsme vyrazili směrem Aachen a městečko Roetgen. Cílem bylo dojet po stezce na rozhlednu nad vesnicí Mützenich a zpět.

Kousek pod Aachenem jsme autem vlítli do obrovského lijáku a kousek v dáli byl vidět obrovský zeleno-žlutý mrak. Říkal jsem si, že tam asi hoří něco velmi nezdravého, ale pěkně jsem se spletl. Tentokrát nic nehořelo, jen si příroda hrála – byl zrovna čas květu bříz a silný vítr odfoukl pyl z nějakého březového háje .

Do Roetgenu jsme dorazili kolem 14:30 a zaparkovali na parkovišti kousek od „vlakové“ zastávky. Bylo po dešti a venku bylo náramně příjemně. Ze začátku byla asfaltová cyklostezka docela prudká, ale u Lammersdorfu se narovnala a jeli jsme skoro po rovině. V Konzenu jsme odbočili doprava na jinou cyklostezku, tak abychom se mohli dostat k rozhledně. Ke konci to bylo trochu do kopce, takže jsme Verče i Ondrovi pomáhali. Moc se jim ten kopec nelíbil a pořád se ptali na typické „a kdy už tam budeme?“, ale zvládli to a odměnou nám byl pěkný výhled z vršku Steling a vyhlídky Eifel.

Rozhledna bylo dřevěná a než jsme na ni vylezli, tak jsme nejdřív zbaštili hrušky. Moc se nám nahoru nechtělo, protože v dálce hřmělo a blížil se dešťový mrak. Za chvíli se přihnal vítr a začalo pršet. Na chvíli se přidaly i kroupy a současně se ochladilo o pár stupňů. Neměli jsme odvahu schovat se pod rozhlednu, a tak si děti zalezly pod dřevěný stůl a já s Marťou pod deštník. Naštěstí to dlouho netrvalo a bouřka byla pryč. Vylezli jsme na rozhlednu, a pak se vydali na cestu zpět k autu.

Přes Mützenich jsme museli jet po silnici, ale pak jsme se napojili opět na Vennbahn. Ondra jel místy tak blízko patníků, že to Marťa nezvládla a chudáčka úplně rozbrečela, jak na něho hučela. Z kopečka nám to suprově svištělo, takže jsme byli za chvilku u auta. Nechali jsme ještě děti zablbnout si na hřišti a až v 19.30 jsme odjížděli domů.

Na Vennbahn jsme moc lidí nepotkali, a poté v lese na cyklostezce ani živáčka. Stezka se nám moc líbila, a tak jsme si řekli, že se sem vrátíme a zkusíme stezku dál.

Odkazy na mapy: