3. den - Z hradu Jasenova do Sniny

O předchozím dnu jsem zapomněl napsat jak to je s Břízou, ten nám sdělil, že nemůže přijet hned, ale až 7. července. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli, že tento den strávíme obchůzkou Jasenovského hradu a zdejších skal a vyspíme se zde. Naše štreka by pak dál měla pokračovat na Vihorlat. Na Bukovské lesy už jsme zapomněli, protože jsme si uvědomili, že tam v podstatě nic není a že procházení bučin a podobných vzácných lokalit už máme plné zuby a to z toho důvodu, že tam pro nás není co k shlédnutí. Jen samé stromy a vzácní živočichové, kteří jsou našim zrakům skryti. To je tak ráj pro biology (Katku) a ne pro nás. My potřebujeme turistickou značku, nějaké přírodní zajímavosti, hrady, vyhlídky apod. Mustím také něco naškrábat o dnešním dnu. Ráno bylo stejné jako včera, balení, umývání v crčku vody… Dělali jsme také polévku, aby jsme pořád nejedli jen chleba s paštikou. Změna je život a tato změna nám velice chutnala. Já jsem šel na V burzu, poprvé po dlouhém čase v přírodě – je to učiněné zlo, ale dalo se to. Než jsme vše zvládli bylo už k dvanácté hodině, nejvyšší čas vyrazit. Naším prvním cílem byl hrad Jasenov, cestou přes vesnici jsme sehnali vodu. Značku jsme ztratili hned při odchodu z vesnice (a později jsme zjistili jak se to mohlo stát, za vesnicí byla hned odbočka do nějakého křáku a nebyla vůbec označena, pěkně jsme si zanadávali). Cesta nahoru byla pro Martina porod. Často jsme odpočívali.(Divím se jak bude zvládat daleko horší túry). Nahoře jsme odhodili bágle a rozutekli se po hradě. Je mnohokrát pěknější než Brekov. Udělali jsme pár fotek, snědli BeBe sušenky. Jelikož byl z hradu dobrý výhled, dívali jsme se dalekohledem po okolí. Na hrad přišli dva turisti. Šli jsme dolů. Dnes je na Slovensku nějaký svátek všichni chodí v černém a v sacích. Ještě jedna pozornost, která mě zaujala a zajímá mě pořád. Je to jejich jazyk, je docela srandovní a úplně jiný než od spisovné slovenštiny (to říká Martin a já ten velký rozdíl také vidím), protože zdejší lidé mluví tzv. východňárštinou. Zatím jsou na nás hodní. Doma nás strašili, ale zatím jsme zlého člověka nepotkali, naštěstí, klepám na dřevo! Hodně jsem odbočil. Nyní následoval pochod na Červenou skálu a Sokola, toto byl zatím nejtěžší úsek cesty i do budoucna. Půlka cesty byla v pohodě, šli jsme po cestách vyšlapaných ovcemi, ty však skončily na louce, dále jsme šli pořád jen nahoru bez cesty, svah byl skoro svislý a posetý listím, takže nám to hodně klouzalo. Naštěstí tam byly kameně, o které se dalo opřít. Martin prý málem omdlel. Já vyšel nebo spíše vyšplhal nahoru sám, a pak se pro něj vrátil. Byla to fuška, zvláště pak s těma našema 30 kg baťohama. Totálně mě to nasralo. Martina jsem ani neslyšel, že by poděkoval. Cesta dolů byla ve jménu ticha. Na ceduli, která mluvila o této lokalitě, jsme se dozvěděli, že odbočovat z chodníku je přísně zakázáno – tomu jsme se mohli jen vysmát. Z tak opěvované fauny a flory jsem akorát viděl pár zajímavých květin, které mi byly cizí a které jsme stejně nepoznával. Vyhlídka byla boží a za tu cestu stála. Cesta nahoru vedla po obou hřbetech, a tak se nebylo čemu divit, že jsme na bočních svazích žádnou nenašli. Cestou dolů jsme došli až do Humenného, což mě rozradostnilo, poněvadž jsme nemuseli jít znovu přes Jasenov. U jedné starší babky jsme poprosili o vodu – byla dobrá, protože jsme byli úplně vyprahlí. Ona nás na oplátku požádala o otrhání višní do kbelíku a malin. Šlo to rychle a za půl hodiny měla, co chtěla. Baťohy jsme nechali u ní, a tak jsem byl rád, že jsem se s nimi zase shledal. Jedna zajímavost – v předsíni měla bordel a když jsme šli domů, klidně odhodila papír od malin na zem, strašně jsme se tomu divili. Z této menší ukázky jsme zjistili proč je všude takový bordel, všude je něco pohozeného (od papírů až po pneumatiky). Vše jse v hrozném stavu, jen málo co je vyloženě zachovalé a opravované a udržované. Řekla nám, že vlak jede v 7:15. Měli jsme chvilku času, a tak jsme skočili zase na pivo. Dostali jsme GAMBRINUS, protože Šariše už neměli. Napití jsme šli na nádraží, kde jsme koupil nějaké sladkosti a napsali nějaké pohledy. Vlak měl zpoždění 40 minut, takže jsme je stihli dopsat všechny. Vystoupili jsme ve Snině (Musím ještě říci proč jsme nepřespali ještě jednou u Humenného jak Martin chtěl. Já jsem nechtěl. Zatoužil jsem se vykoupat, nechtělo se mi zůstávat na jediném místě 5 roků). Odtud jsme šli na Sninské rybníky, které ani rybníky nebyly. Ustlali jsme si po krátkém chaosu a patosu v kempu. Já jsem hned vzal plavky a šel se vykoupat, bylo to úplně perfektní, voda teplá, nikdo nikde. Na to, že to je takové centrum ruchu tam byla navečer pohoda. Porušili jsme plno zákazů, ale byla to pořád pohoda po takovém dni. Byla to moje nejlepší noc. Měli jsme obavy z ceny, kterou zaplatíme za přespání v kempu, ale nakonec ráno nic nechtěli. Byla tam umývárka, prostě civilizace. Krásně se spalo, bez komárů.