4. den - Sninský kameň a Morské oko

A zase někde jinde. Teď zase ležím na Zemplínské šíravě, Martin vlezl do vody – učiněný zázrak, ale hned zase vylezl jak zjistil, že tam je bahno. Bohužel neslyšel, jak na něho řvu, že o 15 metrů dále jsou už oblázky. Psychopat! Neví, co chce! Nyní obrazně sepíšu události, které se staly minulý deň, což je pondělí, neboli 5. července, 4. den na Slovensku. Den, který je zde státním svátkem. Ráno jak jsem vstal a přemýšlel, jak dlouho ještě budu spát přijela POLICIE, jeden chlápek v uniformě, a pak ženská a ještě jeden chlápek v civilu. Zeptali se od kdy jsme tady a zase odjeli. Sranda. Já jsem začal mluvit o tom, že to pak zaplatíme (tj. noc), ale nic, neřekli proč nás vzbudili a odjeli (Magoři). Poté jsme ještě chvíli spali, ale už to moc nešlo, a tak jsme vstali, zabalili se, umyli se, naplnili flašky vodou a vyrazili na Sninský kameň. Docela jsem potom litoval, že jsme ještě neskočili do vody, dál jsem také nesehnal pivní tácek Zlatého bažanta, kterého čepovali v tamním *** hotelu. Ze začátku byla cesta v pohodě, sice bez mapy, ale šlo to. Najedli jsme se během ní. V půli cesty začal stoupák až na vrchol. Martin byl totálně mrtvý a pod Sninským kameňom to málem zabalil. Nakonec se nahoře objevil. Sninský kameň jsou dvě větší skály, hodně turistů a velké kopce. S jedním turistou ze Slovenska jsme pokecali. Řekl nám něco o okolí, nahoře jsme potkali také nějaké Pražáky, ale jelikož se k nám nehlásili zůstali jsme i my hluší a slepí. Dále jsme sešli na Morské oko, což je sopečné jezírko vklíněné mezi Vihorlatské vrchy. I přes zákaz kúpání jsme se vykoupali, teda já! Voda byla úplně průzračná, takže jsme viděli ryby, jak se v ní prohánějí. Mezi kameny jsme objevili velkého raka a Martin viděl užovku. Odtud jsme sešli dolů na parkoviště asi 1,5 km v domnění, že se tam dostaneme na značku, která vede na Vihorlat, ale žádná tam nevedla. A tak jsme se rozhodli, že půjdeme do Remetských Hamarov, kde se scházely všechny značky. Rozhodli jsme se však, že nepůjdeme rovnou dolů kolem potoka, ale že půjdeme přes vršky po červené. To znamenalo vyjít nahoru na Morské a po žluté značce přes Malé Morské oko, kde jsme posvačili jako vždy chleba s paštikou na rozcestníku s červenou značkou. Abych nezapomněl musím dodat, že na parkovišti jsme koupili konečně pořádnou mapu (80 Sk – hrůza), dvě piva a pár pohledů. Po červené značce jsme se do Remetských Hamarov měli dostat za dvě a půl hodiny (slovenské značkování je v čase, což je velký průser, a Slováci jsou tuplovaně blbí, že ještě nezjistili, že to stojí za hovno). A tak jsme šli – cesta byla nekonečná, značka se ztrácela a zase objevovala, nakonec jsem zjistil, že nejhorší nejsou špatně značkované cesty, ale cesty samy o sobě. Spíše bych neměl říkat cesty, lepší by bylo chodníčky, pěšinky a vše zarostlé, takže to vypadalo, jako kdyby jsme šli přímo lesem. Když jsme cestu srovnali s mapou, zjistili jsme, že značka na mapě neodpovídá skutečnosti. Nejvíc nás štvaly ostružiny, které se nám zasekávaly do nohou. Martina nejvíce bolely kopce. Potkali jsme další dva lidi z Prahy, kteří byli totálně v pohodě. Říkali, že šli z Vihorlatu (Až do teďka se divím a budu se divit dál, proč tam nevede turistická značka). Trochu jsme s nimi hodili řeč , což bylo super. Zapomněl jsem říci, že to byl kluk a docela příjemná a pěkná holka – asi VŠ. Bylo už docela hodně hodin, chtěli jsme dojít co nejblíže k vesnici a tam někde přespat. Nakonec jsme přespali před malebnou chaloupkou, kterou jsme našli ještě nahoře, bylo to asi chvíli po osmé. (Dnes jsme se dozvěděli, že vesnice byla ještě tak dvě hodiny chůze). Pro úplnost musím dodat, že jsme také jednu chvíli trochu bloudili. Docela nás štvalo, že jdeme tak dlouho, když už jsme tam měli dávno být. Jedno však musím ještě dodat, příroda je tam nádherná a tam, kde nejsou vymícené lesy docela malebná. Jako ta chatka. Přespali jsme vedle ohníčku. Udělali jsme si gulášovou polévku a do ní hodili Martinuv černý chleba, takže v ní lžička stála. Velkým problémem pro nás byla voda, které jsme měli žalostně málo. Tak akorát na vypláchnutí „huby“ po pálivé polévce. Před chatou bylo menší políčko, na kterém neustále cvrkaly kobylky. Usnout se však dalo, protože jsme byli pěkně unavení a nějaké vedlejší zvuky jsme nevnímali. Já jsem se probudil po druhé hodině po půlnoci a na svahu nad námi jsem viděl nějaké světlo. Chvíli jsem si mnul oči jestli to není klam, ale nebyl. Nic jsem neslyšel. Světlo se často měnilo, protože stromy, za kterými bylo, rozkývával vítr. Už jsem myslel, že tam stojí nějaké auto s rožnutými světli nebo U.F.O. Chvíli jsem se na něj díval a pokoušel usnout, ale nakonec mi to nedalo a vyhledal jsem v baťohu dalekohled. Když jsem však vstal uviděl jsem, že to je měsíc (trochu jsem s tím počítal, ale jelikož jsem si myslel, že je na ránu (na hodiny jsme se podíval až později), bylo vyloučené, aby měsíc byl na východě právě vycházejíce a ještě k tomu svítíce strašně jasně.) Jednu chvíli jsme si myslel, že je to Oskar a že se stalo něco se Zemí, ale to byla jen ospalá fantasie, která se vytratila s prvním zacvrlikáním kobylky. Když už jsem měl vytažený dalekohled, tak jsem se díval chvíli na hvězdy, ale ne moc, protože obloha byla přesvětlena a přece byly jen dvě hodiny ráno. Usnul jsem. Tento den se vydařil, ušli jsme skoro to, co jsme měli naplánované, tím pádem jsme se posunuli trochu jinam. Oka byla nádherná. Oba jsme byli docela zmožení a utrmácení z té štreky. Bylo by to v pohodě až na ty výstupy, to neustálé skákání, nárazy atd. V Morském oku se dobře koupalo, bylo v něm sice trochu zima, ale bylo vedro, a tak se to dalo. Byla tam pěkná chalupa či zámek? A také plno lidí, ale to už s tím moc nesouvisí. Malé morské oko byla malá zelená louže s milióny pulců. Svačilo se tam dobře, protože tam nikdo nebyl a bylo tam ticho. Všude je plno žab. Konec.