7. den - Na začátku Slovenského ráje

Naše první zkouška s vodou nebyla žádná sranda, vše zvlhlo a na plachtě jsme měli kaluže vody. Moc jsme se nevyspali. Ráno kolem sedmé jsem se probudil, pak uklidil a kolem osmé jsem se vydal do Spiše za Břízou, jak jsme se s Martinem dohodli večer. Riskovat to, že by jsme se nepotkali, se nám nechtělo. Navíc jsme věděli, že Bříza bude rád. Cestu nazpět na nádraží jsem zvládl v pohodě. Bříza přijel chvíli po deváté první třídou rychlíku Cassovia (potvora). Přišel jsme tam akorát. Cestou k Martinovi jsme ještě něco nakoupili. Cesta byla doprovázena hádkami a výtkami (často z mé strany) – narážky na Břízovu zapomnětlivost a sklerózu. U našeho provizorního přístřešku jsme zbouchli vánočku s marmeládou a Bříza vytáhl svoje řízky. Poté jsem šel na V burzu a na zpáteční cestě jsme málem šlápl na zmiji. Myslel jsem, že to je kus nějaké hadry (kravaty), ale pak jsem se podíval blíž a zhrozil se. Moje noha byla od ní vzdálena na deset centimetrů. Naštěstí se pomalounku odplazila. Cesta k Marťovi a Břízovi byla velkým dobrodružstvím, srdce jsem měl až v kalhotách a po celou dobu jsem dával bacha na každý krok. Nic podezřelého se však neobjevilo. Ti dav z té kravaty měli strašnou srandu. Sbalili jsme se a vyšli směrem na Čingov. Bříza je v dobré náladě, pořád blbě vtipkuje. S těma dvěma to jde hrozně, táhnou se jak hlemýždi – takhle nic nestihneme. V Čingove máme zase další přestávku – už asi pátou za necelé tři kilometry. Samozřejmě kupujeme nějaké pohledy a nanuka. Vydáváme se po žluté, je to naučná stezka, která podstatě naučná nebyla, protože tam nebyly žádné poznávací tabule. Další zastávka byla asi o jeden kilometr v hospodě. Dali jsme polévku, pivo. Seznámili jsme se tam s dvěma chlápkama. Pišta a Pišta? Dali jsme s nimi pokec. Koupili nám frťana vodky, kterému jsme se dlouho vzpouzeli, ale bylo to marné. Bylo hodně hodin, za sebou skoro nic, a tak jsme s rozloučením odešli. V údolí byl Hornád a my jsme byli nahoře a zastavovali jsme se na každém výhledu. Na jednom z nich mě Bříza totálně nakrkl. Já nevím, já ho nechápu. Samá sranda, ale až to jednou zase tak přežene a ten dotyčný mu bude na blízku, nevyjde z toho se zdravou kůží. Hodně mě zklamal. Myslel jsme si, že je rozumnější. Abych nezapomněl , vše bylo zapříčiněno tím, že mi spadl obal od foťáku pod skálu, která se tvářila jako vyhlídka. Šli jsme dál až na Tomašovský výhled. Moc se nám tam líbilo, a tak jsme tam zůstali přes noc. Ze začátku se mi to moc nelíbilo, ale pak jsem byl rád, protože jsem vše dopsal a s Martinem jsme se vydali kolem Bileho potoka na procházku a prohlédli jsme si okolí pod Tomášovským výhledem. Bříza zůstal nahoře a hlídal naše bágly, zatímco psal Radce dopis. (Ten nakonec stejně nedopsal a místo toho začal psát pohled, jenž mu trval přes tři hodiny). Nahoře jsme udělali čaj. Je tam nádherně, párkrát jsme se vyfotili. K večeru jsme roztáhli plachty. V noci zase pršelo. Měli jsme velké štěstí, že na nás nedorazil nějaký správce, jinak bychom měli pořádnou smůlu. Kvůli dešti jsme se zase moc nevyspali. Horní plachta prosakuje, a tak na nás kapalo a vytvářely se na spodní plachtě louže vody. Vše zvlhlo ještě víc než během předchozí noci. Nadáváme na mokré spacáky, boty, hady, prostě na vše. Sotva je Bříza na cestě, tak prší. Nebo to můžu napsat jinak, zatímco jsme ve Slovenském ráji, každý den či noc pršelo. Slunko nesvítí, a tak je to se sušením problém.