9. den - Suchou Belou do centra Slovenského ráje

Ráno bylo super probuzení, sucho, nepršelo, viděl jsem i východ slunce. Dlouho jsem jen tak poklimbával, před tím než do doopravdy vstanu, když jsem uslyšel kroky, a pak i uviděl chlápka v zeleném s vousama. Prokázal se odznakem správce NP Slovenský ráj. Pokuta jak prase vysela ve vzduchu. Nakonec jsme se účinně vymluvili na déšť, který nás náhle zastihl. Řekl něco v tom smyslu, že nedaleký kemp je moc drahý, a tak jsme přespali zde. Přesto byl tak hodný a slušný, že nám nechal jednu hodinu na to, abychom sbalili své sakypaky a zmizeli odtam. V co nejrychlejším spěchu jsme se tedy sbalili, navlékli se do posledních suchých hader a vyrazili do Podlesoku, který měl být daleko, co by kamenem dohodil. Šli jsme přímo k recepci kempu zeptat se kolik stojí chatka. Náš tip byl nanejvýše 100 Sk na osobu. Na recepci nám řekli o 200 Sk a nějaký vlezlý chlápek (asi majitel, přijevše tam v nové felcce) nám říkal, že do ciziny máme jezdit jen se spoustou peněz. Hajzl. Vydřiduch. Uvědomění, kde vzal na nové auto bylo směšné. Sedli jsme si před recepci a přemýšleli. A ten magor tam pořád oxidoval a řval na všechny kolem sebe. Celá chajda by nás stála na jednu noc 600 Sk. Ať se jde s touto cenou vycpat. Jen tak ze srandy jsme se šli zeptat na cenu stanování. Nás tři by to vyšlo na 200 Sk. Odcházíme od recepce na nedaleké lavičky, abychom se konečně nasnídali. Pořád nadáváme. Sedíme tam skoro až do jedné hodiny. Kupujeme pohledy a píšeme je. Přemýšlíme kam půjdeme. Jediným východiskem jsou Dědinky asi šest a více hodin cesty. Nakonec z tohoto vyděračského místa vyrážíme. Kupujeme lístek za 10 Sk za vstup do NP. Jdeme Suchou Belou. V podstatě tam není cesta, ale potok, takže se skáče z kamene na kámen a z druhého kamene na kládu, atd. Na začátku se ti dva přezouvají, u mě to nemá cenu, protože jsem si zmáčel jednu nohu hned na začátku. Je to pěkná štreka a s krosnami hodně obtížná. Prošli jsme dvěma vodopády a plno kaskád a jiných dalších nádherných úseků. Dohromady asi 4 km nám trvaly přes tři hodiny. Byli jsme pěkně zmáčení a to nejen od vody, ale i od potu. Dál jsme šli asi jednu hodinu a narazili jsme na odpočívadlo, kde jsme se najedli. Začalo být hodně hodin a bylo nám jasné, že do Dědinek, kde je další kemp, nedojdeme. Bůh ví kolik by tam po nás chtěli. Záchranou pro nás by mohl být konec NP, protože znovu jsme se se správcem nechtěli potkat. Jenže to bylo ještě dál, a tak jsme o tom v té chvíli neuvažovali. Nakonec jsme se rozhodli jít na Biskupské chýžky vzdálené jen kousek cesty, kde měla být podle mapy chata. Tu jsme samozřejmě nenašli, i když jsme okolí pravděpodobného výskytu prolezli durchem durch. Nedalo se nic dělat, museli jsme dál. Nejbližší chajda měla být asi jeden a půl hodiny cesty (nakonec jsme se dozvěděli, že tam také nic není). Naštěstí, když jsme vyšli trochu na Biskupské chýžky, uviděli jsme chatu jak vymalovanou, ale i s obyvateli. Bylo to velké zklamání, naštěstí hned za chajdou byl totálně perfektní seník. Já byl radostí bez sebe. Bříza naopak dostal depku. Chajda je super, zadarmo, prostorná a hlavně docela osamělá. To bylo však jen chvíli, neboť po chvilce přišli čtyři Slováci, vůbec nepozdravili. Byla to docela prasata, nevychovaní, neslušní – prostě burani. Noc s nimi byla zážitkem, nedokázalo mi to však pokazit radost z dobrého bývání. Šli jsme se umýt do nedaleké studánky. Zkoušel jsem vzít holení, ale nakonec z toho nic nebylo – voda byla moc studená. Celá noc byla hodně neosobní a navíc začalo zase chcát. (Teď také prší – 12.7.1999). Na seně se však spalo dobře. Pohoda. O tomto dni je to vše, končím – navíc tu prší a je strašná tma. 10. den – NEDĚLE – 11. července úvod (Tyto zápisky píšu 14.7.1999, je asi 10:30 a prší už skoro celou noc.) Ráno se ti čtyři probudili, pěkně dlouho jim trvalo než se sbalili, najedli, vygrgali a vyprděli, odešli asi po desáté hodině. Byli jsme vyloženě rádi, protože po celou dobu, co se chystali, jsme byli vzhůru, a tak nám to fakt přišlo vhod. Vstali jsme. Po velké přestávce začínám psát znovu, a to z toho důvodu, že Martin s Břízou šli do Dědinek něco nakoupit, sehnat živočišné uhlí a hlavně zatelefonovat Radce, která má přijet. Chtěl jsem jít taky, ale bágly jsme nemohli schovat tady naproti na chatě, protože její návštěvníci (neskonale dobří lidé dnes odjíždějí). Sbalit všechny věci a schovat je někam nebo ještě šílenější nápad vzít je zbytečně sebou se neujal, a tak jsme jim řekl ať jdou, protože já jsem ještě vůbec nečekal. Škoda. Na druhou stranu, dnes 14.7. 1999 je nejhorší den ve Slovenském ráji, protože od rána nepřestalo pršet. Mají smůlu, Martin poprvé na tůře a hned v ten nejhorší den. Na Slovenský ráj vůbec nebudu pamatovat s radostí. Je mi to líto. Pořád na sebe štěkáme. On z toho čtyř denního nuceného nudného sezení tady na seníku a já z jeho pesimismu, kterému on říká realismus a se spousty dalších věcí. Jsem tady ve středu Slovenského ráje úplně sám, prší., blesky mi tady lítají pár metrů za zády, napadají mě různé bláznivé věci a moje bujná fantazie pracuje na plné obrátky. Takové všední obyčejné, miniaturní problémy. V podstatě pohoda. Dnes bych s nimi neměnil. Jít v tom dešti kolem 25 km, to je něco. Jsem zvědavej v jakém přijdou stavu po těch třech až čtyřech dnech nuceného hladovění a sraní. Nachystal jsem dřevo, poslední suché, které se tady dalo sehnat, aby se mohlo zapálit až přijdou. Doufám, že přijdou. Ve skutečnosti, jestli bude pořád pršet, uděláme si tak velké hovno a ne oheň. Začíná mě to štvát. Teprve až teď. Martin je na tom hůř, ten nadává od té chvíle, co jsme vstoupili do Slovenského ráje. Možná až na první dva dny, cosi říkal. Mrznou mi nohy, jsem pěkně nabalený, je pěkná zima. Konec však se ze dneška, jelikož mám spoustu času a ani jednu myšlenku co s ním, budu dopisovat zážitky z předchozích dnů. Je celkem odvážné uvažovat o tom, že sem přijde nějaký dobrý člověk schovat se na pokec. Takže budu teď do noci nerušeně psát a pasát až se z toho zblbnu. Teprve až teď si uvědomuji, co vše by jsme mohli projít, kdyby nepršelo. Doufám, že následující dny budou lepší a konečně bude svítit slunko. Naše úvahy jít po Slovenském ráji do Nízkých Tater by mohly krachnout na tom hnusu, co je venku. Je to na hovno, člověk jede ven do ciziny, aby ji poznal, vše mu dá tolik práce, a pak tady prší a prší. Je to nechutné vyloženě trápení. Nyní fakt prosím, aby se počasí zlepšilo. Domů jet ještě nechci. Vždyť jsme byli jen v pár oblastech celého Slovenska. Prosím, už neprš! A neustane a neustane. Je to schválnost. Zítra pravděpodobně odsud odcházíme, musí být pěkně, jestli nebude, můžeme to zabalit. Není to žádná sranda. S Martinem to není moc dobré, Bůh ví, jestli vůbec bude ochoten jít do Nízkých Tater. Jestli ne, je to dilema jak blázen a my by jsme museli ustoupit, což znamená jít Martinově babičce a trčet tam skoro dvanáct dnů. Vyhlídky do budoucnosti jsou vyloženě úchvatné. Konečně by se na nás mohlo usmát štěstí a hlavně slunce.