10. den - Po Slovenkém raji

Po chvíli, dalo by se říci kolem poledne přišla dvojce, kluk a holka z Klaštoriska, kde spali minulou noc. Rozhodli se, že tu zůstanou, tak na tři dny, neboť se jim tu docela líbilo. (nakonec nakreslím, jak to tady vypadá, jestli tedy nezapomenu). Na takových vandrech už byli mnohokrát a taky byli zkušenější než my. Byli příjemní, a tak jsme se s nimi hned skamarádili. Jmenovali se Markéta a Vašek. Ona je z Kladna a on někde od Liberce. Byla s nimi sranda. Najedli se a po chvíli vyrazili na Piecky, což je pěkné údolí se Závojovými vodopády (Vím to kvůli tomu, že jsem tam šel předevčírem, a také kvůli tomu, že všude, kde jsme, kupujeme pohledy.) Bylo vidět, že nám na sto procent důvěřují, protože si tady nechali bagáž. Nám, tedy mě a Břízovi, to také nedalo a vyšli jsme si také na menší túru. Martin nemohl, protože byl pěkně nachlazený z promoknutí a z průchodu Suché Belé, která mu tedy pěkně dala. Sušit se moc nedá, i když jsme hned natáhli provazy a dali na vše mokré. Je neskutečná vlhkost. Mraky se honí obrovskou rychlostí. Chvíli svítí slunko, vidíme i modrou oblohu, a pak se vše zatáhne šedými mraky. Přes den moc neprší, vždy až v noci (to jen dnešek je tak pojebaný den). Ve své podstatě to však stačí. Vyrážíme, jdeme na místo nazvané „Klauzy“, je tam pěkné jezírko, pár chalup, ale očekávaný stánek s občerstvením se tam vůbec neobjevil. (Teď se mi zdálo, že slyším nějaký hlas, avšak jen zdálo, nikdo nikde jen já tady. Kdo by taky v takovém počasí lozil sem nahoru?) Dále jsme šli až na Kláštorisko, což je zdejší turistické centrum. Je tam hospoda a v té čepují obyčejné pivo za 28 Sk. Vše ostatní bylo také předražené. Dali jsme čaj s citrónem. Poprosili jsme o pivní tácky a šli. Přibližně v této době jsem začínal cítit žaludeční potíže. Ze začátku se nic nedělo až na to, že se vše převalovalo v žaludku a ve střevech. Ráno jsem musel vyběhnout na V burzu jinak by se mi urval bok. Hrůza. Pěkná srajda. Pořád jsem byl však v pohodě, protože Bříza dostal v noci zimnici a Martina nehorázně bolelo břicho jakožto i Břízu. Nakonec jsme se shodli, že to je střevní chřipka. Já jsem byl jakžtakž v pohodě, první den jsem nejedl, vše se ve mně obracelo, ale po další noci jsem už nic necítil a začal jíst normální jídlo. Ti dva si potrpěli a trpí pořád. Endiaron jim moc nepomohl, živočišné uhlí nemáme, a tak pořád naříkají na křeče a bolení v žaludku, neustále také běhají na latrínu, která patří ke zdejší lesácké chalupě. Martin je už pěkně nervózní a nepříjemný, hodně ho to sere, seru ho i já svými kecy o tom, že když člověk řekne, že už nemůže, tak alespoň ještě třikrát může. Postupně už šahá na dno a já ho ještě otravuji s tím, co je schopen a co ne. Pokouším se mu vyjít vstříc, ale asi je na tom hůř než si myslím. Přesto, když se chce, tak jde všechno. Všechny výmluvy jsou podle mě pak liché. Na druhé straně, když člověk čtyři dny nejí a skoro nepije (je to asi z vody, čaj pořád nemůžeme dělat) je těžké něco svést. Přesto něco se udělat dá, ještě když se to dělá pro sebe (např. čas, je to však už jedno, nemá cenu nad tím moc přemýšlet). Vracím se k cestě od Kláštoriska (pořád tomu říkám hradisko). Šli jsme kolem potoka Kysel, nevím to jistě, ale možná tam byl nějaký vodopád, ale spíše ano, protože skoro na každém zdejším potoku je nějaký vodopád. Jsou úchvatné, cesty roklinami, vodní tříšť, všude kluzké žebříky, vlhko, úzké cesty mezi vysokými stěnami, vysoké skály z vápence, borovice, zajímavá fauna a flóra, to vše je Slovenský ráj. Je tu pěkně, hlavně v těch chvílích, když neprší a člověk je zrovna na túře. Po zelené jsme vyšli kousek pod chajdou na tzv. rozcestí „Biskupské chýžky“. Přišli jsme kolem osmé hodiny a celá cesta nám trvala asi čtyři hodiny. Vašek se pokoušel rozdělat oheň, nepodařilo se však. Vše je vlhké. Pokecali jsme o všem možném i nemožném a šli spát. Tato noc opravdu stála za to, u Břízy a Martina stály za to i další noci jen tak mimochodem.