Na tento státní svátek jsme se domluvili s Marťou, že se půjdeme někam
projít. Já už jsem měl z předchozích výletů do okolí Klokočné
vyhlídnutou Ondřejovskou hvězdárnu, a tak jsme opět vyrazili do Ladova
kraje

. Vzali jsem
s sebou Raďu, protože jsme chtěli skončit u Roberta a dodělat u něj
plot. Nejlepším východiskem se ukázala vesnička s pěkným jménem
Senohraby. Z Prahy do ní jezdí každou půlhodinu vlaky a cesta trvá zhruba
padesát minut.
Z vlakové zastávky jsme vyrazili po zelené a hned dole v údolíčku jsem
poznal podle tunelu pod tratí, že už to tam jaksi znám (viz.
Velkopopovicko a Kamenicko na kole). Dále po
žluté jsme se dostali do vesničky Hrusice. Ta je známá jako rodiště
Josefa Lady a též příběhy kocoura Mikeše a jeho zvířecích kamarádů.
Však také o památníky Lady a malůvky zvířecích postaviček můžete
zakopnout na každém rohu. Trochu jsme si Hrusice prošli a později posvačili
u nově vysazeného topolu. Do Ondřejova jsme přišli po červené
značce – po žluté nám to přišlo jako zacházka. Abychom si cestu více
zpříjemnili, zahráli jsme s Raďou naši oblíbenou hru „kdo první uvidí
čtyřnohé lesní zvíře“

. Po chvíli uviděl Raďa v houští polomrtvou srnku,
chuděra se sotva hýbala. Podmínka byla splněna, i když takto smutně, a my
s Marťou jsme za trest udělali deset žabáků – Raďa se mohl smíchy
popukat.
Areál Ondřejovské hvězdárny nás všechny nadchl, v krásně upraveném
arboretu různě čněly hvězdářské kopule a další astronomická
zařízení. V koutu zahrady nás s Raďou nadchly zajímavě vytvořené
sluneční hodiny z kamenných bloků (Skulptura od Zdeňka Hůly má jeden
vertikální řez a tři horizontální zářezy. V místech kde se setkávají
pronikne sluneční paprsek otvory v křížení přesně v okamžiku
astronomické rovnodennosti a letního i zimního slunovratu). Zahrada v tuto
podzimní dobu hýřila všemi barvami, jeden exotický strom byl oděn do
krásně červené barvy a kousek od něho jsem poprvé uviděl kdouloň –
pár jich máme teď doma. Areál Astronomického ústavu akademie věd je
docela rozlehlý, nepatří k němu jen vršek s hvězdárnou, ale i další
budovy a různé radioteleskopy a další zařízení. Už od pohledu bylo
jasné, že budovy a zařízení nejsou nejnověší, spíš mi to připadalo
jako jedno obrovské muzeum astronomie, ale vše bylo krásně upravené a
vypadlo využíváně.
Z hvězdárny jsme šli po žluté turistické značce až do Mnichovic
k Tyrolské
baště, kde nás vyzvedl Poki. Po cestě jsme značku jednou ztratili a ke
konci jsme si cestu zkrátili přímo přes les. Jelikož jsem naši skupinku
správně dovedl k cíli, tak jsem měl na oplátku dostat od Marti a Radi
pivko, bohužel Raďa mi nechtěl uznat moji skvělou „zkratku“
.
Zbytek odpoledne jsme strávili u Roberta ve Strančicích, kde jsme
dodělávali plot, který jsme začali o víkendu. Celá středeční akce byla
zakončena luxusními hamburgery od Mr. Webera (to je nová přezdívka pro
Roberta) a jako o víkendu víno teklo proudem. Naše parta si vzala zbytek
i do vlaku a druhý den nebyl zrovna jednoduchý
).
Co říci závěrem. Den se nám fantasticky vydařil – počasí bylo tak
akorát i se sluníčkem, vycházka taky vyšla na sto procent. U Roberta se
nám podařilo udělat vše, co bylo možné – poslední příčky plotu jsme
přidělávali za svitu čelovky. Občerstvení naprosto nepřekonatelné a
vínko mooc chutnalo
.