Hoher Dachstein a okolní ferraty

Zhruba po měsíci jsem konečně našel chvíli, abych napsal článek o výletu do Alp. Jako minulé roky i tentokrát se nám „chlapákům“ podařilo zvítězit nad ženami a udělat si radost v pořádných horách. Nechtělo se nám moc daleko, a tak jsme si vybrali pohoří Dachsteinu, které jsme vždy odněkud viděli nebo objížděli. V naší obvyklé sestavě chyběl Kozi, který byl na „horším“ v Kábulu a kterého nahradil Tom. Po obvyklé mailové smršti jsme si domluvili termín od 15. do 19. srpna, před kterým jsme se sešli ještě jednou v restauraci na Celnici, abychom doladili detaily. Itinerář byl shodný s předchozími výlety:

• Středa – Moje cesta z Olomouce do Strančic a přespání u Roberta.
• Čtvrtek – Ráno vstávačka po čtvrté hodině ráno a výjezd kolem páté do Ramsau. Výšlap na chalupu Guttenberghaus proložený dvěma ferratami Hias a Siega.
• Pátek – Vylezení dvou ferrat Eselstein Jubiläums a Sinabell v okolí Guttenberghausu a sestup do údolí k autu. Výjezd na parkoviště pod Hunerkoglem a pěšky na chalupu Dachstein Südwandhütte.
• Sobota – Výstup na Hoher Dachstein po ferratě Der Johann a Hoher Dachstein. Odpočinek a přespání nahoře na chalupě Seethalerhütte.
• Neděle – Krátká procházka na Gjaidstein a lanovkou dolů k autu a domů.

Pro mě začala ta štreka do hor už v Olomouci, kde jsem nasedl večer po práci na rychlík do Prahy. Tam jsem přesedl do osobáku směrem na Strančice. Cesta jako obvykle nekonečná. U Roberta jsme počkali na příjezd borců Pokorných . Dali jsme nějaké pivko a slivovici a šli před půlnocí spát.

Čtvrtek

Ráno jsme ze Strančic vyjeli kolem páté hodiny a kolem jedenácté jsme byli kousek od Ramsau. Čekali jsme, že tam budeme trochu dřív, ale moc nám to nevadilo – tento den měl být docela pohodový . Po krátkém sbalení jsme vyrazili po pěkné pěšince ke Stříbrné soutěsce (Silberklamm), kde jsme zaplatili pár euro jako vstupné. Bylo tam přecpáno a nějak mě to moc nenadchlo – prostě pár žebříků, schodů a můstků. Někde uprostřed začínala naše první letošní ferrata Hias (D), zpestřená dvěma lanovými lávkami. Po vylezení jsme za slabého deštíku slezli k chalupě Silberkarhütte (1223 m). Vypili jsme naše první pivko a začali přemýšlet, zda jít pěšky nebo po další ferratě Siega (C/D).

Bylo čerstvě po dešti, takže jsme se nakonec rozhodli, že půjdeme pěšky. Avšak asi po prvních padesáti metrech se začal Robert kroutit, že už neprší a že bychom to mohli jít zkusit. Počasí mu v tu chvíli dalo za pravdu a my se pro jeho klidnější spánek nechali překecat a otočili to směrem k ferratě. Obě ferraty byly docela krátké a pohodové. Dál nás už čekala jen úmorná dřina do kopce na sedlo – převýšení zhruba 700 m. Někde uprostřed byly dvě lavečky a krásný výhled do údolí . V sedýlku se z toho Tomáš doslova posr… a pokračovali jsme dál. S jeho fyzičkou to bylo docela špatné a zbývající úsek do sedla Feisterscharte byl mučením. Trochu jsme mu pomohli, když jsme mu na střídačku vzali baťoh a skoro za tmy a husté mlhy dorazili na Guttenberghaus (2146 m). Na chalupě jsme se nabaštili, trochu německy zalaškovali se správcem a mlsně pokukovali po bandě holek u vedlejších stolů.

Pátek

Ráno jsme vstávali docela normálně a po snídani vyrazili úplně nalehko na ferratu na Sinabell. Počasí bylo během celého dne ukázkové – svítilo slunce a nebe bylo bez mráčků. Docela jsem se navlékl, a tak jsem byl rád, že jsme nahoru skoro celou cestu lezli ve stínu. Výhledy za daného počasí byly ideální a nahoře jsme pěkně viděli slezené vrcholy z minulých let – Ankogel a Grosser Priel. Dole na chalupě jsme se občerstvili a zanechali Toma, který řekl, že mu to úplně stačí. Já, Robert a Poki jsme pokračovali dál a vylezli si ještě ferratu Jubiläums na Eselstein, na které nám už bylo trochu tepleji. Cesta dolů z vrcholu nebyla úplně příjemná, ale šlo to. Ještě před slezením dolů do údolí jsme si dali na chatě nějaké dobroty (já jsem měl Kaiserschmarrn) a zírali s otevřenou pusou na bandu filmařů s vrtulníky, kteří měli na Sinabellu natáčet záchranu na ferratě. Někde ke konci úmorného sestupu jsme ještě zabloudili do místní salaše/restaurace – vedro bylo nechutné a tak orosené pivko a podmáslí bodly . Cestou dolů jsme se domluvili, že musíme hupsnout do nějaké vody, abychom se trochu zchladili. Nejlíp nám vyšla nádržka u hráze před vstupem do Stříbrné soutěsky. Zajeli jsme tam autem a celí natěšení tam skočili. Voda byl naprosto ledová a zvládli jsme akorát doplavat k hrázi a zpět – cca 10 metrů dohromady. Osvěženi jsme sedli do auta a jeli s malou pauzou, kdy Poki kupoval rukavice na ferraty v Ramsau, na parkoviště pod Hunerkogel. Čekal nás pak krátký výšlap na chatu Südwandhütte, kde jsme povečeřeli a šli docela brzo spát. Ještě před úplnou tmou jsme párkrát vyšli ven a dívali se na majestátní jižní stěnu Dachsteinu a přemýšleli kudy asi ten Johann vede. Vzhledem k tomu, že jsme defakto obyčejní turisti a né žádni horlozeci, tak jsme měli k této ferratě docela respekt.

Sobota

Finální den našeho výletu nastal někdy po čtvrté ráno, kdy vylézali první horolezci a dělali v lagerzimmeru trochu hluk. My jsme byli domluvení, že vyjdeme kolem páté hodiny. Poki s Robertem vylezli přede mnou, protože šli na snídani, a pak mě honili jak malého kluka . Tom si dál lebedil ve spacáku, protože na ferratu Der Johann nešel. Místo toho se svezl lanovkou a pokračoval s námi až od Seethalerhütte. Od chaty jsme vycházeli tak akorát – už bylo světlo. Před sebou jsme v dálce viděli světýlka čelovek, která se jako had plazila ke stěně Dachsteinu. Během výstupu pod ferratu jsme se pořádně zpotili. U nástupu už čekalo pár lidí (rozhodně jsme nebyli první jak jsme si to předchozí den malovali) a další houfně přicházeli – jak z chaty, tak z ferraty Anna, která byly kousek pod Johannem. Nebylo na co čekat, nasoukali jsme se do ferrata setů a pustili se do stěny. Ze začátku to byl krátký převis – nic moc těžkého a pak už jsme monotóně vystupovali téměř jako po žebříku kolmo nahoru. Cestou jsme se párkrát zastavili na nějaké plošině a pustili dál rychlejší borce – my jsme nikam nespěchali vzhledem k tomu, že jsme nahoře na chatě spali. Před desátou jsme měli ferratu za sebou – a můžu říci, že docela v pohodě. Sedli jsme si na zahrádku a popíjením pivka krátili chvíli než přijde Tom. Kolem poledene jsme se vydali na ferratu vedoucí na Hoher Dachstein. Byla to lehká ferrata, jedinou nepříjemností byly ty masy lidí – víc než půlku doby lezení jsme na někoho čekali – prostě opruz. Nahoře jsme se vytelili a zhruba hoďku chytali lelky až jsme se pěkně přismahli . Hlavní nápor ustal, takže dolů se lezlo klidněji. Řekli jsme si, že zpět polezeme přes ledovec. Poki s Robertem měli mačky a další vybavení, a docela se třásli to vše vyzkoušet. Sranda hlavně pro mě skončila, když jsem zjistil, že mi boty naprosto nechutně kloužou a každý krok jsem opravdu pečlivě propočítával se staženou prdelkou . Prudké to bylo nahoře jako prase, kde jsme museli obejít podélnou trhlinu. No příště už vím, že bez maček na ledovec nelez – naštěstí to tentokrát dopadlo dobře. Dole na méně strmém úseku kluci zkoušeli nějaké pády apod. – já jsem na to už jaksi neměl náladu. Na Seethalerhütte jsme přišli docela brzo, takže jsme něco pojedli a nechali se dál bez rozumu spalovat horským sluníčkem. Kolem čtvrté jsme si vzpoměli, že jsme chtěli skočit na pivko na horní stanici lanovky, a tak jsme docela lenivě a plouživě vyrazili. Nikam jsme nespěchali – hlavní bylo nějak „zabít“ čas. Samozřejmě když jsme tam došli, tak už bylo vše zavřeno a právě odjížděla poslední lanovka. Chvíli jsme tak zůstali na Sky Walk a vydali se do kopce zpět na chatu. Cestou jsme potkávali ty nešťastníky, kteří nestihli lanovku a spěchali, tak aby ještě za světla sešli dolů na parkoviště nebo na Südwandhütte. Ještě když jsme odcházeli, tak jsme pozorovali pár horolezců jak lezou po stěně – lezla tam s nimi holka a v jednom místě ji to asi ujelo a spadla – no nebylo to moc příjemné. Když jsme přišli, tak už tam nebyli, takže to asi zvládli . Další nadšenci se objevili s příchodem tmy, když se kousek pod vrcholem začaly míhat dvě světýlka od čelovek – můžu říci, že jsme čuměli s otevřenou pusou – kam my se hrabeme s našimi ferratami. Trochu mi to imponovalo – poté se koukl i na nějaký klub horolezců Olomouc. Po chvíli meditování na téma „co takhle stát se horolezcem“, jsem došel sebekriticky k tomu, že na to asi nemám – prostě jsem rád, když jsem pěkně zajištěný (nebo mám alespoň ten pěkný pocit) a při slovech „vzdušné a nezajištěné“ mi naskakuje husí kůže . Každopádně to musí být super, tak snad někdy v příštím životě. Po příchodu na chalupu jsme si sedli ke dvou párům, jedni byli češi a druzí slováci. Pokecali jsme, dali pár lahví vína a dvě panákové smrště (Robert nám dlužil za jistý nález .

Neděle

Ráno jsme vstali těsně po východu slunce a vyrazli opět po ledovci dolů na horní zastávku lanovky. Ještě před odjezdem dolů jsme si zašli na vrch Gjaidstein, ze kterého byl nádherný výhled na celý masív Dachsteinu – prostě luxusní. Dál už nás čekalo cestovní peklo – cesta do Stračic, Tuklat a pro mě až do Olomouce. Nejdřív jsme však ještě jeli k Attersee, kde už Robert s Pokim párkrát byli. Vykoupali jsme se v nádherné vodě a dali grilované kuře na odpočívadle s pěkným výhledem na jezero. Doma jsme byl kolem jedenácté hodiny.

Vyhodnocení

Celkové pocity z výletu se rovnají naprosté spokojenosti. Počasí nám vyšlo na jedničku a podařilo se nám vylézt vše, co jsme chtěli (příště bychom mohli dát i Annu). Výhledy byly ukázkové, pivko bylo studené a gulášová polévka byla výborná. Trochu jsme si mákli a zapotili. Hlavně Tom, který vyznává poslední dobou trochu jiné „sportovní“ aktivity . Prostě super prodloužený víkend – jediné mínus bych viděl v tom množství ostatních lidí.

Více fotek najdete zde.